pátek 16. října 2020

Beskydská sedmička podruhé

 S menším zpožděním krátké povídání o letošní Beskydské sedmičce. 

Na letošní B7 jsem se přihlásila na poslední chvíli, kdy mi registrace (včetně supportu) spadla do klína jaksi náhodou. Kvůli přetrvávajícím problémům s kyčlí a hamstringem už jsem letos sice závodit nechtěla, ale na víkend jsem nic neměla a na Netflixu taky nic nedávali, tak jsem se rozhodla pochodit trochu po těch našich Beskydech.

Šla jsem do toho bez nějakých větších očekávání a možná právě proto se mi běželo tak dobře. Support mi dělal Honza Dvořáček (alias Trailrun), takže bylo jasné, že o zábavu bude postaráno. Navíc mě uklidňovalo, že kdyby to náhodou nešlo, tak to můžu zabalit a budu mít odvoz. Ale pěkně od začátku.

Start byl jako vždy v Třinci na atletickém stadionu, ale kvůli omezením souvisejícím s covid nákazou se letos nestartovalo hromadně, ale ve vlnách. Já jsem startovala v úplně poslední vlně, což bylo rozmezí 22:00 - 22:30 a na trať dlouhou 101 km jsem vyrazila chvilku po čtvrt na jedenáct.

Na první kilometry jsem se moc netěšila, protože se běží celou dobu po asfaltu, ale nakonec tento úsek uběhl hrozně rychle a přede mnou se tyčila sjezdovka na Javorový. Vytáhla jsem hůlky a mastila jsem nahoru. Když jsme s kamarádkou běžely B7 před dvěma lety, nahoře bylo spoustu povzbuzujících lidiček, hudba, rámus a prostě správný kotel. Letos bylo nahoře ticho. A taky tam hrozně foukalo. Stromy se klátily, vítr duněl a já jsem zjistila, že běžím úplně sama. Chvílema jsem myslela, že mě to odfoukne zpátky do Třince a celkově jsem z tohohle úseku měla nepříjemný pocit.

Na první občerstvovačce v Řece jsem se ani moc nezastavovala a rovnou jsem valila další sjezdovkou nahoru. Další občerstvovačka byla v Morávce. Tam už jsem něco málo snědla, doplnila vodu a hurá na Travný. Tenhle kopec nemám vůbec ráda, ale oproti předminulému ročníku se tentokrát neběželo až nahoru, ale šlo se traverzem okolo Travného. Nakonec to opět nebyla taková hrůza, jak jsem čekala.

Na občerstvovačce v Krásné jsem se snažila zas něco sníst, protože znovu jsem se se svým supportem měla potkat až v Ostravici. I tady mě čekala mírná změna trasy, kdy se nešlo rovnou na Lysou horu, ale nejdříve na Kykulku, odkud se sbíhalo do Malenovic (k Bezručovi) a až potom nahoru na Lysou. Tady se mi běželo moc pěkně. Všude bylo spoustu lidí, ale cesta široká, takže se dalo v klidu předbíhat. To, že člověk stále někoho předbíhal bylo docela příjemné a motivující a celkově jsem měla pocit, že to nějak rychleji ubíhá.

Při seběhu z Kykulky začalo nejdřív trošku kapat, ale během chvilky už lilo jak z konve. Vytáhla jsem bundu (kterou jsem si původně ani nechtěla brát, protože předpověď hlásila, že pršet nebude) a do Malenovic jsem přibíhala v brutálním lijáku. I zde byla malá občestvovačka a spoustu lidí se zde snažilo na chvíli schovat. Já jsem jen doplnila vodu a vyrazila jsem směr Lysá. Následující úsek byl docela očistec. Nebo jak to nazval jeden běžec - hotové inferno. Všude tma jak v pytli, neustávající déšť a nekončící krpál. Přesně tak mi v paměti zůstane výstup na Lysou.

I přes to všechno se mi šlo vcelku dobře. Když jsem se vydrápala nahoru, začínalo už svítat a kdyby nebyla taková šílená zima a vítr, člověk by se i pokochal. Ale zima byla. A dost velká, takže jsem se nezdržovala a mastila pryč. Seběh do Ostravice byl v pohodě, i když mě začínala zlobit čelovka, ale už začínalo být světlo, tak jsem to neřešila.

První čeho jsem si v Ostravici na občerstvovačce všimla, byl stánek s kávou, takže jsem šla rovnou tam. Kafe bylo výborné a hlavně horké a přesně to jsem potřebovala. Zase jsem něco snědla, pokecala s Honzou a vydala se směr Smrk. Cestou na Smrk začalo znovu dost pršet, pak přestalo, pak zase začalo a tenhle scénář se opakoval skoro až do Čeladné. Seběh ze Smrku do Čeladné mi vždycky připadá nekonečný a tentokrát tomu nebylo jinak. Nicméně se mi stále běželo dobře, nic mě nijak výrazně nebolelo, takže si nebylo na co stěžovat.

Předloni jsem měla na Čeladné docela krizi. Letos krize nebyla, ale i tak už jsem začínala být unavená a začínala jsem remcat (jako že, co jsem si to zase vymyslela, a že bych radši doma spala a podobné nesmysly). Ale do cíle už to bylo jen přes tři kopce, což se nezdálo tak hrozné, takže jsem nasadila sluchátka a šlo se dál. Výstup na Čertův mlýn je docela nářez, ale cítila jsem se dobře. A to až do té doby než mě začaly chytat křeče do lýtek. Doufala jsem, že zvládnu celou trasu bez křečí, ale bohužel. Jedna noha se mi úplně zkroutila, takže jsem musela zastavit, protože jsem na ni nemohla ani došlápnout. Vydolovala jsem magnézko, lupla ho do sebe a doufala, že se to víc nerozjede. S křečema mám hodně špatné zkušenosti. Loni na Hostýnské osmě mě totiž chytly tak brutální křeče, že jsem musela skoro dvacet minut stát než se to trochu srovnalo.

Magnézko zázračně zabralo téměř okamžitě a já mastila dál. Nicméně jsem věděla, že před sebou mám ještě pár kopců, a že hrozí, že se křeče vrátí. Nezbylo než zavolat příteli na telefonu (Honzovi) a doufat, že se mu podaří nějaké magnézko sehnat. A taky doufat, že na Radhošť to půjde bez křečí, protože sejít jsme se měli až na Pindule.

Naštěstí na Pustevnách bývá tradičně na občerstvovačce kromě jiného i vývar, o kterém jsem byla přesvědčená, že mi pomůže. A taky že jo. Sice jsem ho nezvládla vypít celý, protože byl hodně horký, ale byl vynikající a mě doslova nakopl. Z Pusteven jsem v Ráztoce byla během chvilky (aspoň mně to tak připadalo) a z Ráztoky na Radhošť to šlo samo. Seběh z Radhoště už docela bolel, ale tuto část trasy znám docela dobře, takže jsem věděla, co mě čeká. Na Pindule mě Honza zásobil magnézkem (pro které jel až do Rožnova do lékárny!), já jsem doplnila vodu, do něčeho kousla a vydala se na poslední úsek B7.

Z Pinduly na Velký Javorník se musí vylézt tři kopce, z toho první dva jsou prudké krpály a mě bylo jasné, že křeče se asi ještě ozvou. Jedno magnezko jsem do sebe lupla ještě na Pinduli, ale ke konci prvního stoupání už jsem zase křečovala. Nasypala jsem do sebe tedy další a doufala jsem, že už to nějak dojdu. Trochu jsem se bála, že když toho magnézka do sebe nasypu ještě o něco víc, tak se podělám. Druhý krpál mě děsil, ale nakonec jsem přišla na výborné řešení a do kopce jsem šla bokem. Sice jsem vypadala, jako že mi asi hráblo, ale mě tímto způsobem křeče nechytaly a hlavně jsem se posunovala vpřed. A to bylo hlavní.

Na tomhle úseku bylo spoustu běžců, což bylo moc příjemné. Cíl se blížil, a i když už mě bolelo úplně všechno, pokud to jen trochu šlo, běžela jsem. Chtěla jsem už být v cíli a to co nejrychleji, abych si konečně mohla sednout.

Když jsem konečně seběhla do Frenštátu a běžela poslední kilometr, překvapil mě manžel i s holkama, kteří na mě čekali, aby mě aspoň kousek mohli povzbudit. Docela mě to dojalo.

Celý závod jsem si opravdu užila, za což vděčím i Honzovi, protože ještě nikdy jsem se při závodě tolik nenasmála. A taky mu patří dík za tu hromadu luxusních fotek. Až budu stará babka, budu si mít co prohlížet :)

Z Třince do Frenštátu jsem se dostala v čase 17:56:06, což mi vyneslo první místo v kategorii Ženy nad 41. Za mě dobrý.





pondělí 22. června 2020

Moje první stovka




V květnu se mi naskytla možnost zkusit si zaběhnout svou první stovku. Jednalo se o, teď už poměrně známou záležitost, Prominentní vrcholy Lužických hor. Nakonec z toho bylo 120 km a 23 hodin a 20 minut pobíhání po Lužických horách.

Níže je pár fotek přímo z trasy a podrobnější report o celé akci (včetně luxusních fotek Honzy Dvořáčka) je k přečtení zde.


čtvrtek 20. září 2018

Daly jsme Beskydskou sedmičku

Je tomu rok, co jsem se rozhodla, že bych si chtěla zaběhnout Beskydskou sedmičku. Do té doby jsem tvrdila, že bych do toho nešla a že mě to neláká. Názor jsem změnila po tom, co jsem sledovala loňský závod on-line (nebo spíš jeho konec). Najednou jsem dostala chuť to taky zkusit a pořádně si zatrpět :) a hlavně zjistit, jestli to dám.

Foto: Lukáš Podolák



úterý 8. května 2018

Perun SkyMarathon - to se musí zažít

Je pondělí večer, dva dny po závodě a mě bolí stehna tak, že sotva chodím. Ještě včera jsem byla přesvědčená, že něco tak šíleného jako je Perun, už asi nikdy absolvovat nebudu, ale dnes už mi ten malý masochista uvnitř mé hlavy našeptává, že by do toho šel příští rok zas.


Foto: Lukáš Podolák

pátek 13. dubna 2018

Návrat k józe...už zase

O jógu jsem se začala zajímat asi tak před deseti lety a hned mě zaujala. Odjakživa jsem spíš samouk, takže jsem si nakoupila spoustu knih a dvd a pustila se do cvičení. Od té doby máme s jógou takový zajímavý vztah, kdy se stále scházíme a rozcházíme.




úterý 27. února 2018

Když na ledu nechcete bruslit, ale běhat

Venku mrzne až to praští, ale většinu běžců ani takové počasí neodradí. Některým stačí přidat jednu, dvě vrstvy oblečení, šátek přes pusu a můžou vyrazit. Pokud ovšem běháte někde, kde jsou stále ještě zbytky sněhu, běhání se stává spíš bruslením a právě tady přichází ke slovu nesmeky.





pondělí 9. října 2017

Špatný závod s dobrým koncem

Přesně takhle by se dala ve zkratce popsat moje účast na sobotním Beskydském půlmaratonu. Závod ze série Kilpi Trail Running Cupu, který se konal v Beskydech nad Čeladnou v opačném svahu než leží Lysá hora. Trať o délce 21 km s převýšením 1150 m splňuje skyrunningové paramatry, což v překladu znamená, že to je prostě dost do kopce.


Foto: Lukáš X-Trail

středa 23. srpna 2017

Novinky v mém běžeckém šatníku

Za poslední rok se mi můj běžecký šatník rozrostl tak, že už mám asi tak dvakrát až třikrát více věcí na běhání než věcí pro běžné nošení. A jak už tomu tak bývá, stále mám pocit, že by se mi ještě hodilo tamto nebo ono.





úterý 15. srpna 2017

Po roce opět na Bílé

I když o prázdninách nemáme moc příležitostí k běhání (buď je vedro, nebo není hlídání, nebo oboje), vyrazily jsme o víkendu po delší době na závody a tentokrát opět v naší NoMen run sestavě.
Pro Markétu to na Běhej Lesy Bílá byla premiéra, já jsem si delší 19 km trasu zaběhla už před rokem a Gabča s Janou si tu loni střihly kratší 11 km trasu. O tom, jak se nám to tehdy líbilo, se můžete dočíst tady >>



pondělí 7. srpna 2017

Trailový kemp v Dolomitech

K napsání následujícího článku se chystám už čtrnáct dní. Ne že by nebylo o čem psát, naopak zážitků je tolik, že kdybych chtěla popsat vše, byla by z toho minimálně malá kniha, ale do sáhodlouhého psaní se mi moc nechce (na to je moc vedro). Na druhou stranu by byla veliká škoda, nepodělit se aspoň o pár zážitků z našeho trailového kempu v Dolomitech, kam jsme s Gabčou vyrazily koncem července.




středa 21. června 2017

Bez hodinek ani ránu

Na běhání je mimo jiné krásné to, že k němu člověk téměř nic nepotřebuje. Jen boty. A někteří se obejdou i bez nich. Když jsem se před dvěma lety rozhodla, že zase začnu běhat, první, co jsem si pořídila, byly právě boty. Vyběhla jsem jednou, dvakrát, třikrát a zjistila jsem, že budu "velice nutně"potřebovat ještě něco dalšího.




neděle 11. června 2017

Na tréninku s Milošem Škorpilem

Běhám už nějaký ten pátek. Běhám, protože mě to baví a abych pravdu řekla, je mi úplně jedno, jak vlastně běhám. Neřeším, jestli běhám po patách nebo našlapuju na špičky, zda se moc předláním nebo zakláním. Nic takového. Prostě nazuju boty a běžím. Nemám tedy vůbec žádnou potřebu, aby někdo analyzoval můj styl běhání, ať už je jakýkoli a už vůbec nepotřebuju, aby mi někdo radil, jak běhat. Říkám si, že ať běhám, jak běhám, už jsem asi moc stará na to, abych na tom něco měnila.


středa 31. května 2017

Po roce opět na Hrbu

Po jednom volnějším víkendu, kdy jsem místo na závody vyrazila s rodinou na turistický pochod Štramberský Jasoň (mimochodem moc fajn akce, o které si můžete přečíst zde), se minulá sobota nesla opět v duchu závodním. Tentokrát jsem se vydala do mého rodného kraje Valašska na závod s příhodným názvem Valašský hrb.


Markéta se svým ďábelským číslem



úterý 16. května 2017

Už by to chtělo pauzu

Máme za sebou další víkend a v mém případě i další závod. Ač jsem to původně neplánovala, nějak se to všechno seběhlo a já poslední čtyři víkendy strávila závoděním. Nemůžu říct, že by mě to snad nebavilo, to zas ne, ale zdá se, že má tělesná schránka už toho začíná mít dost. Holt, už mi není dvacet (ani třicet :)





čtvrtek 11. května 2017

Wings for Life - tak trochu jiný závod

Na Slovensko jezdím moc ráda, ale v Bratislavě jsem ještě nikdy nebyla. Tedy aspoň do uplynulého víkendu. V neděli se tam totiž konal charitativní závod Wings for Life a ač si na městské masové akce moc nepotrpím, usoudila jsem, že tohle by mohla být zábava. A co si budem povídat, hlavním důvodem, proč jsem do toho šla, byl fakt, že jsem startovné na závod vyhrála.





středa 26. dubna 2017

NoMen Run 2017

Jarní závodní sezóna je v plném proudu a termínovky se hemží spoustou závodů na každý víkend, stačí si jen vybrat. A tak i my jsme vyrazily na naše první letošní závody, na které jsme se těšily už od zimy. Přihlásily jsme se totiž na závod štafetový a určený pouze pro ženy. Takže taková dámská jízda.

Foto: Martin Flousek

středa 5. dubna 2017

Protahování pro pokročilé

Protahování patří mezi mé velmi oblíbené aktivity a tak se protahuji každý den. Bez výjimky. Někdy více, někdy méně, ale každý den. Když mě něco bolí (záda, nohy), tak první, co mě napadne je, že je třeba se protáhnout. (a vůbec nejlepší je zkombinovat protahování ještě s válením na válci, o kterém jsem psala zde >>)
Před nějakou dobou jsem narazila na zajímavou pomůcku vhodnou právě na protahování, a tak po shlédnutí několika videí a přečtení různých článků a recenzí jsem usoudila, že to asi budu potřebovat taky vyzkoušet.



pondělí 20. března 2017

Poslouchat vlastní tělo se vyplatí - lékařsky ověřeno

K doktorům téměř nechodím (vyjma pravidelných návštěv u zubařky), ale tentokrát jsem udělala výjimku a den po svých 39 narozeninách jsem se šla nechat vyšetřit. Nešla jsem ale na vyšetření k obvodnímu lékaři, nýbrž ke specialistovi do sportovní ambulance. Usoudila jsem totiž, že už přece jen nejsem nejmladší, a tak by možná bylo vhodné zjistit, jestli mi to věčné pobíhání po lese nemůže třeba uškodit (jako že by mě třeba najednou trefil šlak nebo tak něco).