pondělí 9. října 2017

Špatný závod s dobrým koncem

Přesně takhle by se dala ve zkratce popsat moje účast na sobotním Beskydském půlmaratonu. Závod ze série Kilpi Trail Running Cupu, který se konal v Beskydech nad Čeladnou v opačném svahu než leží Lysá hora. Trať o délce 21 km s převýšením 1150 m splňuje skyrunningové paramatry, což v překladu znamená, že to je prostě dost do kopce.


Foto: Lukáš X-Trail

Mapu trasy jsem dopředu nijak nezkoumala, ale podle profilu jsem usoudila, že to je typ závodu, co by se mi mohl moc líbit, takže jsem byla patřičně natěšená už několik týdnů před závodem. Bohužel pár dní před závodem (po návratu z dovolené) mě chytla rýma. Mrcha se mě nechtěla pustit, nicméně se mi podařilo ji aspoň trochu zmírnit a v sobotu jsem vyrazila na Čeladnou.

Z naší party mamek jsem tentokrát stála na startu sama. Tak se to sešlo, že jedna má nohu v sádře, druhá si naplánovala návštěvu gastrofestivalu a třetí neměla hlídání. Gabča mě v tom nakonec nenechala úplně samotnou a přijela mi dělat aspoň servisní podporu (rozuměj fotit a hlídat mikinu s klíčem od auta - mám pocit, že zázemí závodu postrádalo úschovnu - zjišťovat výsledky atd.)


Foto: Lukáš X-Trail

Start závodu byl někde v půlce sjezdovky, což mi vyhovovalo, protože startovní pole se hned od začátku malinko roztrhalo a neběželo se ve velkém chumlu. Po vyběhnutí sjezdovky následoval asi 1,5 km dlouhý seběh po asfaltu do Čeladné. I když jsem běžela relativně rychle (soudě podle hodinek), předběhlo mě zde hned několik žen. Moc jsem to neřešila, protože jednak jsme byli teprve na začátku a aspoň jsem měla trošku přehled. 


Foto: Lukáš X-Trail


V půlce třetího kilometru jsme z Čeladné začali stoupat do sedla Skalky. Zhruba 3 kilometry krpálem nahoru. A tady mi bohužel začalo být jasné, že to dnes bude velké trápení. Kopce miluju, ale ten den to prostě nebylo ono. Úseky, které bych normálně běžela, jsem šla a každičká buňka v těle mi signalizovala, že se jí dnes běžet vůbec nechce. I přesto se mi podařilo předběhnout (nebo spíš předejít) ty ženy, které mě vzaly v seběhu.

Dlouho jsem se ale neradovala, protože jakmile skončilo stoupání, zákonitě přišlo klesání a pár žen si mě zase pěkně podalo. Některé seběhy byly hodně technické (spousta bláta, kameny a větve) a prudké, ty mám ráda a nevadí mi, ale jakmile jsme se vyloupli na nějakou cestu, kde to bylo mírně z kopce nebo po rovině, začala jsem ztrácet. 

Při výběhu na Ondřejník, což byl druhý pořádný kopec v závodě, se mi podařilo něco málo stáhnout, ale pocitově jsem na tom byla stále hůř a hůř. Když mi hodinky odpípaly 13 kilometrů, chtělo se mi brečet. Představa, že do cíle je to ještě 8 kiláků, mě doslova děsila. A mělo být ještě hůř. Následoval totiž asi pěti kilometrový úsek po rovině (občas mírně nakloněné), který nebral konce. Cesta byla široká a člověk viděl daleko dopředu před sebe, do nekonečna. Pár týpků, co běželo přede mnou, přešlo do chůze a začali z kapes vytahovat tyčinky a jiné posilňováky. 


Foto: Lukáš X-Trail
Napadlo mě, že bych taky raději šla, protože ač jsem nemohla, běžela jsem (asi díky setrvačnosti, do které se moje nohy téměř bez mého vědomí dostaly) docela rychlým tempem, ale tuto myšlenku jsem hned zavrhla, protože kdybych přešla do chůze, trvalo by to celé hrozně dlouho a to by mě ubíjelo snad ještě víc. 

Na 19 kilometru už jsem nechtěla nic jiného než prostě umřít. Cítila jsem, že prostě nemůžu. Nekonečná rovina se najednou lehce zvedala a přede mnou byl mírný kopec nahoru. Chtělo se mi brečet, už zase. A právě tehdy jsem, víc než kdy jindy, začala rozumět onomu známému "všechno je to v hlavě". Přešla jsem do chůze (stejně jako týpek, co byl kousek přede mnou a tříčlenná skupinka, co se objevila za mnou). Nebyla jsem si jistá, jestli se mi motají nohy nebo hlava. Asi to byly nohy, protože hlava přikázala znovu raději běžet. 

Tříčlenná skupinka mě doběhla těsně před posledním sešupem dolů. Jedna z nich byla žena, ale mě už to bylo úplně jedno. I tak jsem měla pocit, že dnešní výsledek nebude žádná sláva a mým jediným přáním bylo, nějak se dostat do cíle.

Když jsme vyběhli z lesa, šel už vidět cílový oblouk a já jsem se začala radovat, že už konečně bude mému utrpení konec. Chyba lávky. Místo, aby se běželo přímo dolů po sjezdovce, kterou jsme na začátku vybíhali, běželo se ještě asi milión kilometrů (reálně zhruba kilometr) po louce, pěkně tam a pak zase zpátky, a až pak do cíle.

Jakmile jsem si v cíli mohla sednout, bylo mi mnohem, mnohem líp. Jako by se mi najednou dobily baterky. Když jsem pak už převlečená seděla s Gabčou nad zelňačkou a kofolou, bylo mi úplně jedno, jak jsem dopadla a výsledky byly to poslední, co mě zajímalo. Chtěla jsem se najíst a jet domů. Moje apatie vyburcovala Gabču, aby výsledky zjistila sama. Asi na třetí pokus se k nim někde dostala. Když mi řekla, že jsem ve své kategorii vyhrála, hrozně mě to rozesmálo a hlavně jsem jí nevěřila. Taková blbost! A jelikož jsem se stále nehodlala jít si výsledky ověřit sama, Gabča mi je šla vyfotit :)


Foto: Lukáš X-Trail
Takže přesně, jak jsem psala v nadpisu "špatný závod s dobrým koncem". Pocity mám smíšené, protože ač mě těší umístění, čas mohl být lepší. 

Na druhou stranu, za daných podmínek, asi nemohl :). 

Trasa závodu byla OK, ale nijak zvlášť mě nenadchla, za což může nekonečný úsek po rovině. Ty já prostě nemám ráda. Organizace závodu v pohodě, co se zázemí týče, tak jsem nepostřehla, že by někde byla nějaká úschovna věcí pro závodníky nebo i místo pro převlečení. Dost závodníků také bylo zklamaných, že za ne malé startovné, které zaplatili při registraci, nedostali ani účastnickou medaili. A docela je chápu. Trať to byla náročná a každý kdo ji zdolal, by si zasloužil aspoň nějakou památku.
Pochválit můžu zelňačku a hlavně beraní klobásky, kterých jsem jako vítězka dostala pěkný balík (můj muž je měl tři dny k večeři a ještě jich pár zbylo :)

Dva dny po závodě se cítím stále lehce zbitá a opět se o mě pokouší nějaká chřipajzna. Holt už mi není dvacet :) a to tělo regeneruje mnohem pomaleji. Ale to půjde :) 

Žádné komentáře:

Okomentovat