O závodu Wings for Life jsem slyšela někdy vloni a už tehdy mě zaujal. Není to totiž úplně "normální" závod, kde závodí jeden běžec s druhým, ale je to závod běžce s tzv. catcher car. Půl hodiny po startu závodníků totiž na trať vyrazí auto (catcher car), které jede rychlostí 15 km/h a postupně rychlost zvyšuje. Jakmile vás toto auto dojede, končíte. No není to sranda?
Pár dní před akcí jsem si na facebooku všimla soutěže, kterou vyhlásili Soňa a Michal z running2.cz. Přesvědčená, že mě stejně nevylosují, jsem se přihlásila - protože, proč ne, že? K mému údivu mě ale vylosovali. Do Bratislavy to od nás není moc daleko a tak jsem doma lstivě a nevinně navrhla, že na neděli nemáme zatím žádné plány a co kdybychom tedy vyrazili někam na výlet - třeba do Bratislavy?
Návrh byl schválen a tak když v neděli ráno zazvonil budík v 5:50, výprava do Bratislavy mohla začít. Po necelých třech hodinách jsme dojeli na místo. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo vcelku rychle a jelikož start byl až v 13 hodin, měli jsme dost času vyrazit ještě na kafe do Starbucksu a zjistit kde co je. Při tom jsem se stihla pozdravit i se Soňou a Michalem, kteří se také chystali běžet.
Hodinu před startem se holky s taťkou vydaly na procházku Bratislavou a já jsem se šla aspoň trošku rozcvičit. Nakonec mé rozcvičování spočívalo v tom, že jsem běhala po obchoďáku (veškeré zázemí totiž bylo v obchodním centru Eurovea a jeho blízkém okolí) a hledala volné wc (volné = s frontou kratší dvaceti metrů). Po nalezení vyhovujícího wc přišlo na řadu hledání úschovny, které mi nakonec trvalo mnohem déle než jsem čekala.
Krátce po 12.30 jsem se šla pomalu zařadit do koridoru. Ze začátku bylo vše v pohodě, ale jak se blížil čas startu, v koridoru začínalo být opravdu těsno. Ale přežila jsem, neumačkali mě a přesně v jednu hodinu se celá ta obrovská masa nadšených běžců začala pomalu šinout kupředu.
Rozhodla jsem se, že si ze závodu udělám rychlejší trénink (víkend na to už jsem totiž byla přihlášená na další závod) a že bude stačit, když uběhnu tak 13 km. Kdyby se mi běželo hodně dobře, tak 15.
Zkrátím to. Dobře se mi neběželo. Po prvním kilometru jsem si vzpomněla, proč tento typ závodů nemám ráda (rovina, samý asfalt, hodně lidí). Ne že bych na to snad vyloženě zapomněla, ale říkala jsem si, že to přece nemůže být tak hrozné (no, může). Částečně jsem na to byla připravená a měla jsem v záloze sluchátka s hudbou (ještě, že tak). Předpovědí slibovaný deštíček se také nekonal. Naopak bylo hodně teplo, které v kombinaci s všudy přítomným asfaltem a betonem vytvářelo solidní rozehřátou pec. A do toho ještě protivítr. To všechno bych asi i skousla, ale na třetím kilometru mě chytla nepříjemná křeč do břicha. Zkoušela jsem ji rozdýchat i rozmasírovat (při tom na mě musel být zajímavý pohled), ale holka se rozhodla, že dnes prostě poběží se mnou.
 |
| Rodinka mě dokonce viděla z vyhlídkové věže UFO |
A tak jsme spolu, já a moje nová kámoška křeč, vesele běžely Bratislavou po nekonečně dlouhých a širokých ulicích a snad stoproudových dálnicích. Někde mezi 12. a 13. kilometrem se vedle mě objevila Soňa. Běžela si pohodově ve svém tempíčku a tak jsem se k ní přidala. Po chvilce mě napadlo se jí zeptat, na kolik kilometrů vlastně cílí. Když odpověděla, že by chtěla dát osmnáct, usoudila jsem, že je čas se odpojit. Tolik jsme já a kámoška křeč v plánu rozhodně neměly. Už tak bylo jasné, že původních 13 padne a budu muset běžet dál. Po čtrnácti kilometrech jsme z kruháče konečně odbočili ven mimo město. Stále se běželo po asfaltu, ale už tu byly stromy a pole. Trochu jsem pookřála, ale tipec mi utla kámoška křeč, která trošku přidala na intenzitě.
Teď už jsem toho začínala mít vážně dost, ale catcher car nikde. A tak když se přede mnou objevila občerstvovačka, řekla jsem si, že trošku zabufetím, ať zabiju čas. Takže jsem si dala nabízený redbull (který normálně nepiju), a taky vodu, a rovnou dvě. A támhle má paní čokoládu, super, dám si. Tož, nafutrovala jsem se pořádně a catcher car stále nikde. Navíc čokoláda se mi lepila všude na zuby a zapíjení vodou tomu nijak zvlášť nepomáhalo. No nic, tak poběžím teda dál a dám těch patnáct.
Patnáct kilometrů minulo a kde nic tu nic. Běžela jsem už docela pomalu (daleko přes 6 min/km, ale jít se mi nechtělo, tak špatné to se mnou nebylo), ale stejně trvalo ještě kilák a půl než mě konečně dojelo a vysvobodilo catcher car. Nakonec jsem tedy uběhla něco málo přes 16,5 km za 1:35. Na to, že posledních 2,5 km jsem předváděla spíš parodii na běh, to nebyl tak špatný výkon.
 |
| Catcher car už v dohledu za námi |
Teď už zbývalo jen dojít na místo, kde měly být autobusy, které nás dovezou zpět na start. Na určené místo to nakonec bylo ještě dva kilometry, ale to už mi nijak nevadilo. Když jsem došla k autobusům, dostala jsem tašku s pitím, tatrankou a igelitem na zahřátí. Taky jsem se zde zase potkala se Soňou, která dala těch svých 18 km a vypadala velice spokojeně.
I když se se Soňou vlastně neznáme (viděly jsme se podruhé v životě), cestu autobusem zpět jsme celou prokecaly. Běhání prostě lidi spojuje :).
Po příjezdu zpět na start nám při vystupování z autobusu lidé tleskali, což bylo moc pěkné a až dojemné. Potom nám pořadatelé na krk pověsili medaile a bylo hotovo.
Se stále přítomnou kámoškou křečí jsem šla hledat svoji rodinku a vyzvednout si věci z úschovny. Tam jsem si pobyla skoro dvacet minut, protože můj batoh nebyl k nalezení, ale když jsem celou úschovnu asi stokrát prošla a překopala (paní mi řekla, jestli bych si nechtěla batoh najít sama), úspěšně jsem si odnášela své nalezené zavazadlo.
V sedm večer už jsme byli zase doma a i křeč už mě opustila. Jedinou památkou na ni bylo břicho, které mě bolelo tak, jako bych celé odpoledne dělala sklapovačky :).
Jak už jsem psala výše, moc si na masové asfalťákové závody nepotrpím, ale tento se mi fakt líbil a to hlavně proto, že je to závod charitativní a veškerý výtěžek jde na dobrou věc. V tomto případě na výzkum poranění míchy. Závod se běží v různých městech po celém světě ve stejnou dobu a tak jestli příští rok nevyrazím do Bratislavy, ráda bych si zaběhla třeba v Anglii, kde se běží v moc krásném městě Cambridge.
P.
Žádné komentáře:
Okomentovat