středa 31. května 2017

Po roce opět na Hrbu

Po jednom volnějším víkendu, kdy jsem místo na závody vyrazila s rodinou na turistický pochod Štramberský Jasoň (mimochodem moc fajn akce, o které si můžete přečíst zde), se minulá sobota nesla opět v duchu závodním. Tentokrát jsem se vydala do mého rodného kraje Valašska na závod s příhodným názvem Valašský hrb.

Markéta se svým ďábelským číslem



Přesně před rokem se stal Hrb mým prvním dlouhým závodem. O tom, jak se mi líbil a jak jsem se potrápila jsem psala zde. Doufala jsem, že letos se sem vrátím silnější a připravenější. Připravenější jsem tedy byla, ale silnější jsem si rozhodně nepřipadala. V týdnu před závodem jsem se byla proběhnout všeho všudy dvakrát a za moc to nestálo. Nohy těžké, forma na bodu mrazu a nálada pod psa. Jsem ale člověk pozitivní a vždycky se snažím na všem zlém najít něco dobrého. Vzhledem k výše popsanému stavu jsem tedy usoudila, že není důležité vyhrát, ale dobře vypadat a tak jsem se při své předzávodní přípravě zaměřila na stránku estetickou. To znamená nalakovat nehty a vybrat vhodné a hlavně ladící oblečení.

I přesto jsem se ale na závod těšila, protože trať je zde moc pěkná (i když kdyby byla více kopcovitá, byla by ještě lepší), předpověď slibovala parádní počasí a hlavně jsem letos měla běžet v kategorii "Ženy 38 a více let" (letos už spíš patřím do "více", ale loni jsem se jaksi se svými 38 nějak nekvalifikovala). Někdo by mohl namítnout, že je to přece jedno, ale není. Běhat s holkama o 15 - 20 let mladšíma je prostě o ničem.

Na závod jsem tentokrát vyrazila s Markétou. Jana si totiž dovolenkuje s dětmi u moře a Gabča bohužel neměla hlídání pro syna. Věděly jsme, že parkování na místě bude trošku komplikovanější a tak jsme vyrazily s předstihem, ale i tak jsme se nakonec na parkoviště v blízkosti startu nevešly, takže jsme využily dalšího parkoviště, které bylo asi 8 km dál a potom jsme se zpět nechaly dovézt přistaveným autobusem. Když jsme přicházely ke startu, zrovna startovali ti nejodvážnější, kteří se vydali na trať dlouhou 50 km. 

Nám tak do startu zbývala hodina, což bylo tak akorát, abychom si vyzvedly startovní čísla, převlékly se, hodily věci do úschovny a trochu se před startem proběhly. Organizace na Hrbu nemá chybu, vše jde jako po másle a nikde se na nic nemusí moc dlouho čekat.

V 11 hodin jsme byli vypuštěni na 20 km trať. Po loňské zkušenosti jsem se rozhodla, že první půlku půjdu víc opatrně, ať zase nevytuhnu a druhou se netrápím. Běželo se mi docela dobře a já jen doufala, že mi to vydrží. Původně jsem se na občerstvovačce na třetím kilometru nechtěla vůbec zastavovat, ale bylo dost teplo a tak jsem si raději vzala vodu. Další občerstvovačka byla totiž až na desátém kilometru. Na té jsem se loni zbytečně zdržela, což jsem letos nechtěla opakovat. Opět jsem si vzala jen vodu a kousek banánu a valila jsem dál.

Běželo se mi stále dobře, ale začala se ozývat křeč (ta stejná sviňa, co se mnou běžela v Bratislavě). Nehodlala jsem se ale nechat a tak jsem ji ignorovala, až zmizela stejně nenápadně, jako se před tím objevila. Kilometry krásně ubíhaly a já jsem jen s úsměvem na rtech vzpomínala, jak jsem tady loni trpěla. Tentokrát to běželo samo, nohy jsem měla lehounké a vyloženě jsem si to užívala.

Pohoda v cíli
Vůbec jsem ale netušila, na kterém místě se tak můžu pohybovat. Než jsem doběhla na otočku na desátém kilometru, tak jsem v protisměru potkala několik žen, ale nepočítala jsem je a hlavně jsem nevěděla, kolik z těch, které jsou přede mnou, jsou vlastně z mojí kategorie. Nicméně jsem měla pocit, že jich je přede mnou asi docela dost. No nic, říkala jsem si, bedna z toho dneska asi nebude, ale čas se mi snad oproti loňsku zlepšit podaří.

Asi kilometr před cílem se o mě začaly pokoušet křeče, ale tentokrát do lýtek (pěkně na střídačku pravé, levé). To se mi ještě nikdy nestalo, moc jsem nevěděla co s tím a tak jsem jen doufala, že se to nerozjede a ten kousek do cíle už nějak doběhnu. Nerozjelo. A cíl už byl jen kousek. A v tom se kolem mě prohnala žena. Asi 100 metrů před cílem. Jak blesk z čistého nebe. Nechápala jsem, kde se tam najednou vzala. Neotáčela jsem se a tak jsem nevěděla, jak to za mnou vypadá. Celou dobu kolem mě byli samí chlapi.

Vtipné je, že něco podobného se mi stalo už loni, kdy mě paní předběhla těsně před cílem. Tehdy jsem ale mávala na děti a bylo mi úplně jedno, co se kolem mě děje, protože jsem byla ráda, že už jsem hlavně v cíli.
Letos mě to naštvalo. Hlavně asi proto, že sil jsem měla dost a vědět, že za mnou někdo je, tak to napálím. Ponaučení pro příště, závodit se má až do konce :).

I tak jsem ale měla radost, protože svůj loňský čas jsem si zlepšila o celých 14 minut. No není to mazec, kam se člověk může za jeden rok posunout? Když jsem se později dozvěděla, že i na tu bednu jsem se dosáhla, to už byla jen třešnička na dortu. 



Po závodě jsme se s Markétou vyplácly na trávu, daly si výborný guláš a kofolu a už si jen užívaly slunečného sobotního odpoledne.

Na Hrb bych se chtěla vrátit i příští rok, ale tentorkát na 30 km trať :) Tak uvidíme....

Petra

Žádné komentáře:

Okomentovat