pondělí 4. června 2018

Náš první ultramaraton

Bylo to dlouhé, bylo to krásné a proběhlo to takhle....

Start je na Horečkách ve Frenštátě, v noci. Vybíháme přesně v 23:55 a na trať dlouhou 62,4 km se vydává více jak 300 běžců a několik čtyřnohých miláčků. Trasa long se totiž může běžet buď ve dvojici a nebo se psem. A tak sotva se rozběhnu, zakopnu o boxera. Ještě, že má náhubek. 
Ze startu se běží na Velký Javorník, což je trasa, kterou dobře známe a víme, že relativně široká cesta se ve stoupání zúží do pěšiny a utvoří se vláček. I proto jsme se s Markétou na startu postavily co nejvíce dopředu (i když brzy máme zjistit, že to bylo vlastně zbytečné). Noc je teplá, vzduch svěží a běží se krásně. 

Jakmile začne ono stoupání, utvoří se vláček a předcházení je trochu nepohodlné. I tak si jdu svým tempem a občas se otočím, abych zkontrolovala, kde mám parťačku. Asi jsem ale nasadila moc rychlé tempo a Markétě se docela vzdaluju. Nezbývá mi, než zastavit a počkat a mě tak předchází všichni, které jsem před pár minutami předešla já. Ale to je v pohodě, závod máme celý před sebou, tak asi není kam spěchat.

Když se vyškrábu na Javorník, opět musím chvíli čekat. Nebudu kecat, moc příjemné to není, když vidím, kolik běžců běží dál, zatímco já tu stojím. Jakmile se objeví Markéta nahoře, přidám se a vydáme se seběhem směr Pindula. Tady to taky známe docela dobře. Ve dne. Za světla. Bohužel teď je tma a my nedáváme pozor a běžíme za ženama, které nás při seběhu dobíhají a předbíhají. A ty ženy běží blbě. Po nějaké chvíli se jedna zastaví a ptá se (celé té skupinky, která se utvořila), jestli běžíme správně. Nikdo nemá pocit, že bychom byli mimo, i když fáborky už jsme chvíli nepotkali. Ještě chvíli běžíme dál, ale začínám mít pocit, že jsme asi opravdu jinde,  než bychom měli být. Takhle vysekané to tu totiž ještě před týdnem nebylo a ten posed si taky nepamatuju. Zastavujeme (za námi stále dobíhá docela dost lidí) a soudíme, že bude třeba se vrátit. 

Když se napojíme na správnou trasu, zjišťujeme, že jsme si zaběhli asi kilák (zhruba 5-6minut) a tak teď máme před sebou všechny ty běžce, kterým jsme ve stoupání tak pracně utekli. A to jsem doufala, že si uděláme nějaký náskok, abychom nemusely jít/běžet v chumlu. To totiž vůbec nemám ráda.
A tak to znova valíme hlava nehlava a předbíháme, co to jde. 

Něco po jedné hodině jsme na Pinduli a před námi je výběh na Černou horu. Je to pořádný krpál, takže se dá čekat, že se tu chumel pěkně roztáhne. Nadšeně vyrážím nahoru, ale brzy zjišťuju, že na Markétu je moje tempo moc rychlé. Nevadí, říkám si, počkám, o nic nejde. Když se však tento scénář opakuje asi potřetí, začínám být lehce frustrovaná. Markéta asi taky není v nejlepším rozpoložení, mám pocit, že mě nenávidí.

Zdá se mi, že i při seběhu z Černé hory to Markétě moc neběží, ale když začneme mírně stoupat k chatě Mír, trochu se srovnáme. Jakmile vyběhneme z lesa na asfaltku na Dolní Bečvě, víme, že je to jen 2 kilometry mírně z kopce na první občerstvovačku, která je na 17. kilometru.
Kolik je před námi žen nevíme, ale jsme si jisté, že minimálně dvě dvojice tam budou. Jednu dvojici (pracovně jim začneme říkat "červenky", protože mají červená trička) jsme nechaly za sebou při seběhu.
Na občerstvovačce si dávám dva kelímky koly a koláček, Markéta ještě doplní vodu do flašky a vyrážíme. Ve stejnou dobu, přibíhají na občerstvovačku červenky.
Ještě kousek pokračujeme po asfaltce, ale za chvíli zabočujeme do kopce a do lesa. Tady to taky známe (vlastně známe téměř celou trasu), takže víme, co nás čeká. Přecházíme do chůze a ztrácíme se ve tmě. Jde se dobře. Před náma nikde nikdo, za náma se sem tam mihnou dvě světýlka. Doufáme, že to nejsou červenky. Prudší kopce jdeme, kde se dá, tam běžíme.

Po krásném úseku v lese se vyloupneme na asfaltové cyklostezce, která nás má dovést až na Pustevny. Asfalt nám moc nechutná, ale neběží se špatně. Vypadá to, že už jsme si srovnaly i tempo a je to, jako když si o víkendu vyrazíme na dlouhý běh. Kecáme a probíráme všechno možné. I díky tomu nám tento ne moc oblíbený úsek docela rychle uběhne. Na tomto úseku jsou dvě studánky a my hned u té první zastavujeme. Napijeme se, doplníme flašky a valíme dál. 

Na občerstvovačku na Pustevnách (27. kilometr) přibíháme někdy po třetí hodině. Opět dávám kolu, koláček a pro jistotu ještě jonťák. Moc se nezdržujeme a mizíme směr Martiňák. Ze záčátku se běží lesem po fajné lesní pěšině, ale netrvá dlouho a jsme opět na asfaltu. Aspoň, že se běží po rovině nebo mírně z kopce. I tak je tento úsek nekonečný. Asi po půl hodině se nám zdá, že snad není možné, aby to bylo tak dlouhé. Začíná pomalu svítat. Počasí je ideální, ani teplo ani zima. 

Když konečně dorazíme na Martiňák, je dost světla na to, abychom sundaly čelovky. Stáčíme se na lestní cestu a sbíháme směr Kněhyně. Cestou předbíháme jednoho dogtrekaře a později i dogtrekařku.
Další občerstvovačka nás vítá v Kněhyních na 38. kilometru. Opět se trochu posilníme kolou a koláčkem (tolik koly, co jsem vypila za tento závod, normálně nevypiju ani za rok) a pomalu vyrážíme. Je trochu zima, ale ne zas tolik, abychom se oblékaly a navíc víme, že za chvíli zas povalíme do pořádného kopce.

Občerstvovačku opouštíme s dogtrekařkou, dogtrekařem a dvojicí mužů. Červenky se zatím neobjevily, což nás těší, ale před náma žádné ženy taky nevidíme, takže nám asi už dost utekly. To nás ovšem až tak netíží, protože hlavním cílem pro nás dnes je závod hlavně dokončit. 
Výstup na Skalíkovu louku se dnes nezdá tak hrozný, jak si ho pamatujeme a postupně za sebou necháme dvojici mužů i dogtrekaře. Nad Skalíkovou loukou se opět napojujeme na asfaltovou cyklostezku, po které jsme dnes už jednou běžely. Předbíháme dvě dvojice, které tudy jdou zjevně poprvé a docela je litujeme (protože víme, kolik toho ještě mají před sebou). Tento asfaltový úsek fakt nemám ráda a nebýt Markéty, která nasadila strojové tempo, tak snad i přejdu do chůze. A přesně tohle se mi na běhání ve dvojici líbí, že když je třeba, můžete úplně vypnout hlavu a nechat se táhnout.
Zhruba v 6 hodin ráno jsme opět na Pustevnách a máme za sebou něco kolem 44 kilometrů. 
Kromě koly a koláčku do sebe hodím i kousek banánu, i když moc hlad nemám a vydáváme se směr Radhošť.


Takhle brzy ráno jsem na Pustevnách ani na Radhošti asi ještě nikdy nebyla a je to paráda. Nikde ani noha. Obloha modrá, výhledy dechberoucí a do cíle už jen 20 kiláčků. Mám pocit, že začínám být unavená, ale běžet se stále dá, a tak běžíme. Připadá mi, že horší je běžet z kopce než jít nahoru. 
Cesta na Radhošť uběhne vcelku rychle a už se řítíme sjezdovkou dolů. A to příjemné není. Ale docela to odsýpá. Za chvíli jsme na Černé hoře a sbíháme na Pindulu. Před sebou máme poslední tři stoupání a je nám jasné, že to asi bude bolet.


Na Pinduli se posilníme ovocnou kapsičkou a šlapeme nahoru. Připadá mi, že to není až tak hrozné, ale rozběhnout se na rovince po prvním výstupu není žádná hitparáda. Pod dalším kopcem dobíháme dvojici mužů. Vypadají, že už toho mají taky plné kecky.
Když se vydrápu nahoru, čekám chvíli na Markétu a rozhodnu se, že do sebe lupnu jedno magnezko. Dneska mě křeče netrápí vůbec (zjevně ty kopce nejsou tak brutální jak na Perunu), ale mám na něj prostě chuť. Markéta do sebe hodí jakýsi kofeinový povzbuzovák a zkoušíme se rozběhnout. 
Poslední stoupání na Javorník je docela pohodové, ale už toho máme taky dost. Povídáme si o tom, na co všechno se těšíme, až budem v cíli. Až si sednem a nebudem muset nikam jít, na kolu, na pivko, na kafe a já nevím, co ještě. 

Seběh z Javorníku je nepříjemný a bolí (bolí všecko), ale vidina cíle nás žene dopředu. Pod Javorníkem předbíháme ještě jednu dvojici mužů, kteří už se ani nesnaží běžet. My naopak nechceme přejít do chůze, protože to by se celé tohle utrpení jen více protahovalo. Ač to neříkáme nahlas, obě si tajně přejeme, abychom byly aspoň třetí. 


Když ale běžíme cílovou rovinkou, moderátorka nic o třetích ženách nehlásí. Hlásí jen, že dobíhají ženy. Tak nic no, říkám si. I tak máme s Markétou obrovskou radost, že jsme se po 8 hodinách a 35 minutách dostaly do cíle.


Jdeme si odpípnout čip a najednou nám někdo říká, že jsme první ženy! My ale pohotově hlásíme, že to asi ne, že minimálně dvě dvojice musely doběhnout před náma. V následujících minutách nás musí pomalu přesvědčovat, že jsme opravdu PRVNÍ. Ze všech stran nás fotí a nějaký pán se na nás mile usmívá a strká před nás diktafon, abychom mu mohly odpovědět na pár otázek. Jsme stále v šoku, ale už se nehádáme.


Myslím, že nám až do výhlášení (které se konalo až ve 4 hodiny odpoledne) nedocházelo, že jsme opravdu vyhrály.

Takto vypadáme, když spíme s otevřenýma očima :))





Žádné komentáře:

Okomentovat