Perun SkyMarathon - to se musí zažít

Je pondělí večer, dva dny po závodě a mě bolí stehna tak, že sotva chodím. Ještě včera jsem byla přesvědčená, že něco tak šíleného jako je Perun, už asi nikdy absolvovat nebudu, ale dnes už mi ten malý masochista uvnitř mé hlavy našeptává, že by do toho šel příští rok zas.

Foto: Lukáš Podolák

A tak dokud je to ještě čerstvé, pokusím se popsat, jak jsem si tento extrémní závod užila a prožila. 


Parametry závodu jasné, délka trasy zhruba 40 km, převýšení něco přes 3000 m. Bude sranda :)

Profil trati

Sobota ráno a já jsem na místě. Do startu zbývá asi 40 minut. Potkávám se s Marcelkou, mašinou z Runsport týmu, která si letos Peruna střihne už počtvrté. Marcelka je děsně rychlá a zkušená běžkyně, takže té se určitě držet nebudu. Trochu se rozběhnem, uděláme rozhovor pro ČT a můžem jít na to :).

Start je v 9.15 a po krátkém asfaltovém úseku se jde rovnou na sjezdovku. Závodníků je sice velký chumel, ale sjezdovka je docela široká, takže není problém s předbíháním (nebo spíš předcházením). S hůlkama se jde dobře, a tak si nasadím svoje tempíčko a valím, protože kopce já mám přece ráda. Ovšem tento kopec se zdá nekonečný a navíc, když se podívám nahoru, tak vidím jen mlhu. Když už ze mně lije, jak z koňa, jsem nahoře. První krpál za mnou a teď je na řadě klesání. Nejdřív se běží po širší cestě, ale za chvíli už se vbíhá na úzkou pěšinku, kde se utvoří vláček a meteme to hlava nehlava. Ze začátku běžím se složenýma hůlkama v ruce, ale není to nic moc, takže je schovávám do vaku na zádech a hned se mi běží líp. Aspoň do té doby, než hůlky znovu rozdělávám a jednu si při tom cvičně zapíchnu do kolena. Ještě to holt nemám vychytané, ale co, aspoň budu s krvavým kolenem vypadat drsně.

Jakmile seběhneme dolů, běžíme zas někam nahoru, a tak je to vlastně celou dobu. Ale to bylo jasné už z profilu trati, takže žádné velké překvapení. Co jsem si asi až tak úplně neuvědomila bylo, jak prudké ty kopce můžou být. A taky nekonečné. Další chuťovkou jsou technické seběhy, jako třeba ten, kdy se běží korytem vyschlého potoka. Kameny, listí, větve, klacky, je tu všechno a je potřeba být ve střehu a dávat pozor, takže žádné odpočívání.

Jelikož je mým cílem závod hlavně uběhnout (nejlépe ne za víc než 7 hodin), neřeším, kdo je přede mnou nebo za mnou. Jediným záchytným bodem se pro mě stává Marcelka, se kterou se tak trošku naháníme. Když mě totiž vezme v kopci, já ji stáhnu nebo někdy i předběhnu v seběhu.

Asi na 8. kilometru zjišťuju, že mi upadl svírací špendlík, kterým jsem měla přidělané startovní číslo a to mi teď visí jen na jednom. Náhradní špendlík nemám, tak to moc neřeším.

Někde na 13. kilometru je druhá občerstvovačka (ta první byla na pátém, ale moc jsem se tam nezdržela), co mě ale lehce děsí, je brutální kopec (pro změnu sjezdovka) naproti občerstvovačce, kde se šine dlouhý had závodníků. Chvíli přemýšlím, jestli se mi to zdá, nebo jestli fakt mám šplhat nahoru. Bohužel se mi to nezdá. Hodím do sebe dva kelímky jonťáku, vezmu si čtvereček čokolády a gumového medvídka (ani nevím, proč vlastně) a vyrážím nahoru. Asi 10 metrů před sebou vidím (už zase) Marcelčiny lýtka s nápisem "makej vole", o kterých se mi večer asi bude i zdát. Po celou dobu, co se škrábu nahoru, přemýšlím, že to je spíš extrémní turistika, než extrémní běh. No ale holt někde se ty výškové metry nabrat musí, že jo. 

Motto Trailrun.cz

Na vršku sjezdovky se hned otáčíme a valíme to souběžnou pěšinou dolů. Sbíhání sjezdovek teda není nic moc, ale nějak se dolů dostat musím. Marcelka má o něco větší pud sebezáchovy než já, takže se zase dostávám před ni. Dole se opět probíhá přes občerstvovačku a tak jdu znovu doplnit tekutiny. Mám pocit, že bych asi měla něco sníst, beru banán, ale sním ho jen kousek a vyrážím dál. Vidím, že přede mnou všichni jdou, tak se nikam neženu a jdu taky. Při tom do sebe hodím gel,  ať sním aspoň něco. Trochu mě povzbudí, když potkávám běžce, kteří teprve pod sjezdovku přibíhají (kdežto já už mám tu hrůzu za sebou) a uklidňuju se, že na tom asi nebudu až tak špatně. 

Někde cestou k další občerstvovačce mě opět předbíhá Marcelka, která do toho buší, jak mašina. Příklad si z ní ovšem neberu, protože na rozdíl od ní nevím, co mě ještě čeká, a tak raději šetřím síly a nedivočím.
Zrovna když přemýšlím o tom, že ty magnézka, co táhnu s sebou mi asi k ničemu nebudou, protože já na křeče netrpím, mi začnou tuhnout lýtka. Usuzuju, že by to mohl být náběh na křeče a jednu ampulku magnézka do sebe hodím. Lýtka párkrát zakřečujou, ale nic hrozného se neděje a za chvíli je klid.

Když přibíhám na občerstvovačku na 22. kilometru, Marcelka je zrovna na odchodu. Hodím do sebe dva kelímky koly, kousek koláčku a vyrážím taky. Jde se mi dobře, nic nebolí a v lese je krásně.

Další občerstvovačka je na 27. kilometru, kde se opět potkávám s Marcelkou. Je tu salám, škvarková pomazánka a další dobroty, ale jaksi nemám na nic chuť, tak se zas jen napiju a jdu dál, zas nahoru. Při pohledu na hodinky zjišťuju, že už běžím víc jak 4 hodiny a raději do sebe nasoukám i druhý gel, protože žádnou další občerstvovačku už nepotkám a mám nemilé tušení, že to ještě bude záhul.

Když jsem si večer před startem stahovala mapu do hodinek, navigace psala, že trať je dlouhá něco málo přes 37 kilometrů. Tehdy jsem se zaradovala, že to teda není těch avizovaných 40 a upnula jsem se na "slibovaných" 37. Do cíle už by to tedy nemělo být tak daleko.

Zhruba od 29,5 km se běželo asi 5 kilometrů z kopce. Nohy už nebyly nejlehčí, ale furt se mi běželo docela dobře. Cestou jsem vzala pár chlapů, ale i tak jsem se snažila spíš vyklusávat a nikam se nehnat, protože jsem se trochu bála, aby mi ještě před koncem nedošlo. Někde po 30. kilometru jsem zažila menší infarktovou událost, a to když jsem si šáhla na břicho a zjistila jsem, že tam nemám číslo. Při představě, že už mám za sebou takovou štreku a nakonec budu DNF, mě přepadla panika, takže jsem se zastavila a chtěla běžet zpátky a číslo hledat. Po chvíli jsem naštěstí číslo nahmatala přetočené až na zádech a mě spadl takový šutrák ze srdce, že se musely zatřást snad celé Beskydy. Od té doby jsem si číslo na břiše kontrolovala skoro každou druhou minutu.

Po dlouhém seběhu následoval opět krpál nahoru. Ze začátku se mi i líbil, protože se šlo pěknýma serpentýnama a ne prudce rovně nahoru, ale nadšení mě za chvíli přešlo, protože to nebralo konce. Abych se nějak zabavila, začala jsem analyzovat, jak na tom vlastně jsem. Došla jsem k závěru, že mě nijak zvlášť nic nebolí, tepovka je docela nízko, zadýchaná nejsem, můžu, ale prostě se mi už nechce. To je asi to, jak se říká, že "je to všechno jen v hlavě" říkám si. Když se ale zaměřím na to, co se mi vlastně v té hlavě děje, zjišťuju, že tam mám úplně prázdno, vymeteno. Jako když skončí program v televizi a ta jen zrní. A pak se zas někde ozve ten hlásek, co říká, že už se mu nechce. Asi už blázním.

Když se konečně vyškrábu nahoru, hodinky hlasí zhruba 36,5km. Super, takže do cíle už to musí být necelý kilák, říkám si. Sice jsem měla pocit, že před startem při výkladu trati říkali něco o tom, že na konci musíme vylézt zas na tu sjezdovku co ráno, ale asi jsem to blbě pochopila a teď už se na ni jen někde napojíme a seběhnem dolů. Hned na to mě začnou zase chytat křeče, ale usoudím, že takový kousek před cílem už to druhé magnézko dávat nebudu, protože to je zbytečné.

A tak, když se po 37. kilometru objeví šipka, která ukazuje kamsi strmě nahoru (pomalu do nebe) a já před sebou vidím kopec, na kterém když se lehce zakloníte, tak přepadnete dozadu (nebo když se naopak lehce předkloníte, zaboříte se čumákem do země), nevím jestli se mám smát nebo už jen brečet. Tak tohle jsem fakt nečekala. No nic, zatnu zuby a jdu šplhat.

Grande finale Foto: Lukáš Podolák

Po tom, co se vydrápu nahoru, zbývá už "jen" seběhnout tu dlouhatánskou sjezdovku dolů. Vůbec se mi do toho nechce, ale není zbytí. Nějak se dolů dostat musím a čím dřív to budu mít za sebou, tím líp. A tak běžím. Je to nekonečné, ale nakonec jsem dole a do cíle už zbývá jen ten malý kousek po asfaltu. Po tom cupitání sjezdovkou dolů se snažím trošku prodloužit krok a v tom se rozjede křečový koncert. Trošku to cukne ve stehnech, ale to hned přejde a křečové symfonie se ujmou lýtka. A to je teda mazec. Snažím se furt běžet (protože ten cíl už je fakt kousíček), ale najednou se mi jedna noha zkroutí tak, že na ni nemůžu ani došlápnout. 100 metrů do cíle a já musím zastavit nebo sebou třísknu o zem. Zkouším lýtko protáhnout, ale jakmile chci vyběhnout, křečuje. Někdo se mě ptá, jestli je všechno v pohodě. Kývu, že jo, ještě jednou to protáhnu a rozbíhám se. Jde to blbě, ale nějak běžím. Musí na mě být pohled jak na spastika při parodii na běh, ale nakonec probíhám cílem. Tak to bylo něco. 

Foto: Jakub Stryk

V cíli dostávám finisherskou medaili a nějaký mladík se mě hned ptá, jestli chci něco k pití. Objednávám si jonťák a ten šikovný mladík mi přinese rovnou dva kelímky. A když dopiju, tak se tam zase z ničeho nic objeví a ptá se, jestli si dám ještě. Tomu říkám servis :).

Hodinky vypínám na konečném čase 6:25 a jsem maximálně spokojená. Když mi pak Marcelka řekne, že jsem doběhla 4. v kategorii (Marcelka 3.), ani se mi tomu nechce věřit. Lýtka stále křečujou, tak do sebe hodím zbylé magnézko a konečně si sedám.

Pohoda v cíli

Sundávám boty a ponožky, abych zrekapitulovala ztráty a újmy. Ty naštěstí nejsou příliš velké a čítají pouze jedno píchnuté koleno, díru na ponožce a jen jeden puchýř na prstu u nohy (který je sice obrovský, ale kdybych ho neviděla, tak ani nevím, že tam je). Jinak všechno v cajku.

Když to shrnu, tak závod to byl opravdu krásný a pro mě mega zážitek se spoustou nových zkušeností. Bylo to poprvé, co jsem běžela tak dlouhý závod a to jak časově, tak kilometrově. Přes 3000 výškových metrů jsem taky ještě nikdy nenastoupala, ale jsem si jistá, že tohle mi stehna budou připomínat ještě několik dní.

Organizaci závodu se nedá nic vytknout, protože ta byla perfektní. Organizátoři a dobrovolníci na občerstvovačkách, v cíli i při registraci byli milí a ochotní, občerstvovačky bohaté (mít čas, tak se tam člověk opravdu dosyta nabaští), fanoušci na trati úžasní a celková atmosféra prostě skvělá. A Perun byl zřejmě taky v dobré náladě, protože počasí vyšlo na jedničku.