čtvrtek 20. září 2018

Daly jsme Beskydskou sedmičku

Je tomu rok, co jsem se rozhodla, že bych si chtěla zaběhnout Beskydskou sedmičku. Do té doby jsem tvrdila, že bych do toho nešla a že mě to neláká. Názor jsem změnila po tom, co jsem sledovala loňský závod on-line (nebo spíš jeho konec). Najednou jsem dostala chuť to taky zkusit a pořádně si zatrpět :) a hlavně zjistit, jestli to dám.

Foto: Lukáš Podolák



Jelikož je B7 závod dvojic, bylo třeba najít ještě dalšího šílence, který do toho se mnou půjde. Z naší mamkovské čtyřky to nakonec byla Markéta, která usoudila, že když nedá B7 teď, tak už asi nikdy. Shodly jsme se, že rok je dost dlouhá doba na to, abychom něco natrénovaly, a tak jsme se rozhodly, že do toho spolu půjdem.

S tréninkem jsme nakonec začaly až od ledna a naše příprava spočívala v tom, že jsme se snažily skoro každý víkend vyrážet na jeden delší běh do Beskyd nebo do kopců kolem naší vesnice.
V květnu jsme si střihly náš první ultra závod (Horská výzva, 64 km) a v srpnu ještě jeden (Hostýnská osma, 71 km), abychom zjistily, jestli takovou štreku zvládnem.

A tak se stalo, že jsme 31.8. krátce před desátou večerní stály v Třinci na startu tohoto extrémního závodu a s úderem desáté jsme za bouchání ohňostrojů a tónů znělky Pevnosti Boyard vyrazily na trať dlouhou 95 kilometrů.

Selfíčko před startem


Nejdříve běžíme jedno kolo po oválu atletického stadionu a pak už se za halasného povzbuzování přihlížejících diváků vydáváme po cyklostezce vstříc prvnímu kopci. Prvních 5 kilometrů je docela rychlých, protože běžíme po asfaltu a více méně po rovině, ale i tak se chumel závodníků pomalu trhá. Zhruba po půl hodině se dostáváme pod sjezdovku, kde vytahujeme hůlky a vyrážíme vzhůru na Javorový. Jde se dobře a jelikož je sjezdovka docela široká, dá se i předbíhat. Sem tam kontroluju Markétu, která je kousek za mnou, protože podle pravidel musíme na čipových kontrolách odpípnout v rozmezí maximálně jednu minutu od sebe.

Počasí je ideální, ani teplo, ani zima, ale i tak z nás na vršku sjezdovky totálně lije. Kotel na Javorovém nemá chybu. Je tu randál, jak na nějaké rockové párty, spoustu povzbuzujících nadšenců a úžasná atmosféra.

Kotel na Javorovém
Foto: Jakub Stryk

První čipová kontrola je na vrcholu Velký Javorový a pak následuje seběh do Řeky. Tam nás čeká další sjezdovka, kterou mám ještě v živé paměti z Peruna a jen doufám, že se tam moc nezasekáme. Na rozdíl od první sjezdovky je totiž ta v Řece sice kratší, ale prudší a hlavně je tam jen jedna pěšinka a předbíhat se tam nedá téměř vůbec.
V Řece je první občerstvovačka, kde do sebe hodíme jen ionťák a valíme nahoru. Bohužel těsně před námi se na úzkou pěšinku vydají i dva týpci, kteří jdou o dost pomaleji, než bych chtěla jít já. A tak šlapu v těsném závěsu za nima. Dvěma jiným týpkům za námi to ale nedá a snaží se nás předejít. Využiju toho, zavěsím se za ně a tak se mi podaří dostat před ty "pomaláče" a můžu zase nasadit svoje tempo. Když ale kontroluju, kde je Markéta, zjišťuju, že ta ve vláčku uvízla. No nic, počkám na ni nahoře.

Když už jsem téměř nahoře, dá se se mnou do řeči klučina, co jde za mnou a tak se rozplýváme nad tím, jakou to dnes máme krásnou noc, jak nám na cestu hezky svítí měsíc a jaká, že to je romantika.
Další čipová kontrola je na Ropici. Ti jež jdou trasu SHORT až nahoru nevybíhají, ale stáčí se dolů směr Morávka. LONGaři si zaběhnout na Ropici, čipnou a stejnou cestou zpět. Díky tomu se při seběhu ocitáme opět v chumlu běžců, takže je tu zase trošku těsno, ale valím to dolů hlava nehlava. A to do té doby než blbě došlápnu a zvrtnu si kotník. V první chvíli  to docela bolí, takže musím na moment zastavit. Zakroutím nohou v kotníku (protože tak se přece zvrtnutý kotník léčí :) a snažím se rozběhnout. Nejdřív to jde ztěžka (noha se mi malinko podlamuje), ale věřím, že to rozběhám, takže jdem dál.

V Morávce je první větší občerstvovačka, ale moc se tu nezdržujeme. Beru kousek melounu, pomeranče, sušenku, něco vypiju, doplníme vodu a jdem dál. Máme před sebou Travný, na který se těším ze všech kopců nejmíň. A nechutná mi. Ani nahoru, ani dolů.
Další občerstvovačka v Krásné. Stejný rituál jako v Morávce a hurá směr Lysá. Na tu se naopak docela těším. Z této strany jsem šla jen jednou, ale moc se mi to líbilo. Markétě se jde zjevně dobře a na Lysou skoro letí. Trošku za ní vlaju, ale jde se mi pěkně a nic nebolí, takže si nemůžu stěžovat.

Na Lysé jen odpípnem a bez dalšího zdržování to meteme dolů směr Ostravice. Trošku jsem se těšila na východ slunce, ale je teprve něco po půl páté a je ještě tma, takže smůla. Seběh do Ostravice je nekonečně dlouhý, všude samý šutr a já se jen modlím, ať si zas nezvrtnu kotník nebo nehodím hubu. K tomu mám dvakrát hodně blízko, ale nakonec se mi to vždycky podaří nějak ustát, a tak krátce před půl šestou přibíháme na občerstvovačku v Ostravici, kde nás navíc čeká první člen našeho podpůrného týmu v podobě Markétina muže.

Konečně si tak můžeme dát kofolu a koláčky, naše oblíbené ultra palivo. Moc velký hlad nemám, takže se mi podaří nasoukat do sebe jen půl koláčku, pak doplním vodu a jsem připravená vyrazit. Markéta se ale potřebuje převléct, protože je durch mokrá, a tak poskakuju na místě, protože mi začíná být trochu zima. A taky mi začínají tuhnout nohy. Abych nějak zabila čas, píšu zprávu Janě, která nám dělá podporu na telefonu a informuje nás, jak to kolem nás vypadá.

Když vyrazíme směr Smrk, jde to ztěžka. Běžím jak golem a těším se, až to bude zase do kopce a my přejdeme do chůze. To už se jde zase docela dobře (nic nebolí, netlačí), ale mám asi nějaký ranní útlum a cítím se otráveně a bez nálady. Trochu pookřeju, když konečně začne vycházet slunce, ale žádná hitparáda to není.
Když se kousek pod vrcholem občerstvujeme u studánky, dostanu zprávu od Jany, že nás dotahují nějaké ženy. Přetlumočím zprávu Markétě a ta po tom, co odpípnem čip na Smrku, nasadí tempo a převálcuje skupinku chlapů, která byla před námi. Valím za ní a chlapi v závěsu za mnou.
Když se úzká pěšina změní v širší cestu, srovnáme se a drtíme to směr Čeladná. I tento seběh se zdá nekonečný, a když se vedle nás z ničeho nic objeví dvojice žen, moc nám to nepřidá.

Na Čeladné je opět občerstvovačka. Zjišťuju, že s jednou z žen, které nás předběhly se znám ze závodů a tak se dáme na chvíli do řeči. Když potom společně opouštíme občerstvovačku, říká mi něco v tom smyslu, že to je super, že jsme se takhle potkaly, a že se teď můžeme aspoň navzájem popohánět a motivovat. Její nadšení bohužel nesdílíme a necháváme je odběhnout.

Před námi je výstup na Čertův mlýn. Kousek běžíme, ale brzy přecházíme do chůze. Začíná se ozývat kotník, který jsem si zvrtla při seběhu z Ropice a já se trochu bojím, co to bude dělat při dalším seběhu. Volám Janě, protože nás zajímá, jak to vypadá za námi. Oznamuje nám, že jsme zatím třetí v kategorii, ale další ženy za námi mají odstup jen 20 minut.
Úsek Čeladná - Čertův mlýn je hodně dlouhý (a hodně do kopce, jak jinak), takže když konečně dorazíme k čipové kontrole, jsem ráda, že už ho máme z krku. Teď už nás čekají jen Pustevny, Radhošť a Velký Javorník a to je naše hřiště, tady to dobře známe a já chytám druhý dech.

Na Pustevnách je občerstvovačka, kde mají i polévku, na kterou jsme se moc těšily. Vývar je výborný, Markéta si dokonce přidá :), ale moc se nezdržujeme a vyrážíme na seběh do Ráztoky. Tam nás má čekat další člen našeho podpůrného týmu, kterým je můj muž. Od Jany dostávám zprávu, ženy nás stahují! Sice se přiblížily jen asi o minutu, ale stejně.

Už jsme skoro na Radhošti.
Foto: Jakub Stryk
O třetí místo se připravit nenecháme. Do Ráztoky jedeme bomby a meteme to hlava nehlava. Muž už na nás čeká s koláčkama a kofolou, ale nechceme se zdržovat, takže se jenom rychle napijeme a vyrážíme dál směr Radhošť. Od teď mě esemeskama bombarduje jak Jana, tak můj muž.
Ženy za námi ztrácí už jen 17 minut. Nasazujeme tempíčko a za necelou hodinu jsme na Radhošti.

Foto. Jakub Stryk

Tam jen odčipujem a drtíme to dolů na Pindulu, kde nás čeká poslední občerstvovačka. Na to, kolik už toho máme za sebou, se mi běží skvěle. Na Pinduli se za neustálého sledování, zda se neobjeví další ženy, v rychlosti občerstvíme a pak už hurá na poslední kopec.
Vím, že Markéta tento úsek nemá vůbec ráda, ale mě až tolik nevadí. Navíc dostáváme zprávu, že se náš náskok před dalšími ženami o něco zvýšil, což nás moc potěší a zase se nám jde o kus lépe.

Nedlouho po tom, co projdeme poslední čipovou kontrolou na Javorníku, dostáváme opět zprávu. Náskok jsme navýšily na 30 minut. Máme radost. Do Frenštátu je to jen kousek, to už dáme. Teď už můžeme běžet na pohodu a poslední seběh si užíváme. Překvapivě se nám běží lépe, než když jsme přesně tudy na jaře dobíhaly do cíle Horské výzvy. To budou asi ty vyplavené endorfiny.

Krátce před půl třetí vbíháme na červený koberec a před námi je cíl. Za sebou máme 95 kilometrů, které jsme zdolaly za 16 hodin a 24 minut.


Byl to zážitek, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Díky, Markét!


Foto: Lukáš Podolák


P.

PS: na zvrtnutý kotník jsem si v té euforii ani nevzpomněla, takže mě druhý den ráno docela překvapil...




Žádné komentáře:

Okomentovat