Naopak už jen název závodů Běhej lesy napovídá, že tady to bude hlavně v lese. No a na Bílé by to asi ani jinak nešlo :).
Výběr zde byl ze dvou tratí, 11 km a 19 km. Já jsem se rozhodla pro tu delší. Docela mě lákala i ta kratší trať, ale u té jsem si byla jistá, že bych ji v pohodě uběhla a tak to nebyla až taková výzva. Zato 19 km už pro mě výzva je. Podobně dlouhé závody jsem už sice letos běžela dva (kromě půlmaratonu v Olomouci jsem si na jaře zaběhla Valašský hrb), ale stále mám z takto dlouhé trati respekt a úplně si nejsem jistá, jak rozložit síly atd.
Start závodu byl až odpoledne, což bylo fajn, protože brzké ranní vstávání mi moc nejde. V klidu jsem vstávala až s dětmi v půl desáté a po obědě jsem vyrazila.
Tentokrát se ke mně přidala i Pat, takže jsme si udělaly takové pohodové a aktivní sobotní odpoledne bez dětí.
Začátek závodu byl na Bílé trošku netradiční, protože se nejdříve vyjelo lanovkou a až poté se, po proběhnutí oblouku, začal měřit čas. Po vysednutí z lanovky bylo třeba nejpozději do 10 minut vyrazit na trať, takže žádný hromadný start, ale spíš tak nějak intervalově.
Někteří si u lanovky dělali selfíčka nebo čekali na kamarády, ale já jsem v podstatě hned vyrazila.
 |
| Na všech fotkách to vypadá, že spím.... |
Počasí bylo parádní, pod mrakem a žádné velké vedro, takže podmínky suprovní. Předem jsem si dala dva cíle: zaběhnout celý závod pod 2 hodiny a všechny kopce běžet. Sice většinou nemám problém kopce vybíhat, ale už s Hrbu vím, jak mě dokáže demotivovat hromada lidí, která kolem mě jde.
Počáteční a konečná část trati byla stejná pro obě vzdálenosti a jelikož jsem si kratší trať byla asi 14 dní před závodem proběhnout, měla jsem zhruba představu, jak to bude vypadat. Už podle profilu jsem měla pocit, že velká část závodu bude z kopce a opravdu tomu tak bylo.
Od startu se mi běželo celkem dobře. Ze začátku bylo pár stoupání, ale žádné krpály, takže i když kolem mně lidi šli, já jsem si vesele běžela. Občas byla trať docela blátivá, ale čekala jsem, že to bude mnohem horší.
Příjemně mě překvapil jeden (nebo možná byly dva?) seběh, který byl docela prudký a kamenitý. A ač mám normálně pud sebezáchovy docela silný (na sjezdovkách nebo při jízdě na horském kole v terénu jsem hrozný posera), při běhu z kopce se cítím jak kamzík a valím dolů hlava nehlava.
Možná i kvůli takovým šílencům, jako jsem já, stála dole pod kopcem záchranka...
Trať první části závodu se mi líbila moc. Druhá část byla o něco horší. Zhruba pět kilometrů se totiž běželo mírně z kopce nebo po rovině, navíc snad tři kilometry po asfaltce - moje slabiny. Celou dobu jsem čekala, až mě začnou zezadu válcovat všichni ti běžci, které jsem před tím předběhla do kopce. Nakonec to k mému překvapení nebylo až tak hrozné a většinou mě předbíhali jen chlapi a asi jen jedna nebo dvě ženy rychlonožky. Já jsem si jich na oplátku zase pár podala při dalším stoupání.
Od poslední občerstvovačky to do cíle bylo jen dva kilometry a opět spíš z kopce a po rovině (naštěstí už ne po asfaltu, ale po lesní kamenité a trochu blátivé cestě, což se mi moc líbilo). Zjistila jsem, že mám stále docela dost sil,a že bych teda mohla ještě přidat. A tak jsem přidala a ty poslední dva kilometry jsem si fakt užívala.
V cíli už na mně čekala Pat a pak jsme se vesele a s chutí pustily do občerstvení, které tam na závodníky čekalo. Takový meloun totiž po doběhu chutná ještě líp než normálně :).
Když to shrnu, závod byl fajn, organizace výborná a trať docela pěkná (v porovnání s Hrbem určitě lehčí). Příští rok bych si závod určitě chtěla zaběhnout znova.
A co se mých cílů týče, tak ty jsem splnila oba. Do kopce jsem nešla ani jednou (vlastně jsem nešla vůbec) a pod dvě hodiny jsem se taky vešla. Můj čas 1:54:20 mě moc mile překvapil.
O tom, jaká byla ta kratší trať vám v příštím článku napíše Pat, pro kterou to byl zároveň první delší závod.
Skyler
Žádné komentáře:
Okomentovat