Závod šitý na míru

I tak by se dal nazvat sobotní Běh veřovickým hřebenem, na který jsem se vydala minulý víkend.
Jde o menší závod, o kterém se dozvíte spíše z doslechu od lidí, kteří už závod běželi, než ze sociálních sítí a jiných médií. Nicméně strýček google ví vše, takže se mi podařilo zjistit o závodu více informací a všechny mě hned nadchly - délka trati 17,3 km, 90% terén a lesní pěšinky, pouze 10% asfalt, převýšení 890 m, čili hodně do kopce. Co víc si přát?

Profil trati

Jelikož start závodu byl jinde než cíl, bylo potřeba vyřešit logistiku s dopravou, ale nakonec to nebyl až takový problém, jak se na první pohled zdálo. Co se počasí týče, tak to se celý týden tvářilo všelijak, ale zrovna na sobotu se umoudřilo a nakonec nám opravdu přálo. 
I když po příjezdu na místo startu jsem myslela, že asi zmrznu a tak jsem si (místo nabízené slivovice) navlíkla ještě jednu flísku, pět minut před startem jsem měnila tričko s dlouhým rukávem za tričko s rukávem krátkým.

Nálada před startem byla pohodová a já jsem tak většinu času strávila povídáním si se známými, kteří už závod běželi v předešlých letech a jen mírně mě znervózňovaly historky o tom, jak lehce se dá cestou zabloudit. 

Na trať jsme vyrazili s úderem desáté a rovnou nahoru do kopce. To se mi líbilo, protože takové ty skoro sprinty po rovině na prvních kilometrech fakt nemám ráda (asi proto, že mi moc nejdou a člověk se lehce nechá strhnout davem a start přepálí). Podle profilu trati jsem věděla, že do kopce to bude skoro pořád, takže jsem si říkala, že je třeba šetřit síly a zbytečně nedivočit. 

Myslím, že už mezi druhým a třetím kilometrem se "startovní chumel" docela roztáhl a neběželo se tolik v hromadě. To mě těšilo, protože nemám ráda, když mi někdo funí na záda nebo když mám někoho stále pod nohama. Nejlíp se mi prostě běží samotné a v klídečku.

Trať byla od začátku moc krásná a některými výhledy jsem se opravdu na chviličku i kochala. Výběhy kopců se střídaly s prudkými seběhy, takže čas na odpočinek moc nebyl, protože všude bylo spoustu kamení a na něm spadaného listí a bylo tak potřeba být stále ve střehu. Občas se objevila nějaká krátká rovinka, ale těch bylo opravdu jen málo.

Asi od pátého kilometru jsem běžela více méně sama a jen na dohled před sebou jsem měla jednoho nebo dva muže. Kolik je přede mnou žen jsem netušila. Věděla jsem jen o několika, které byly za mnou a tak mým cílem bylo to, aby mě nedoběhly.

Mezi 11. a 12. kilometrem byla občerstvovačka, která byla (na takový komorní závod) opravdu bohatá, ale já jsem se spokojila jen s kelímkem vody a valila jsem dál. 

Celou dobu se mi běželo moc pěkně a kromě jednoho místa, kde jsem se musela zastavit a chvíli řešit, kudy pokračovat, jsem ani nebloudila, takže myslím, že značení trati bylo letos na jedničku.

Zhruba 3 kilometry před cílem mi jeden kolem jdoucí mladík sdělil, že jsem první žena. To mě opravdu potěšilo, protože do té doby jsem si myslela, že minimálně jedna žena je někde v dáli přede mnou. Takže teď už zbývalo jen se na tom prvním místě udržet. Jak daleko je další žena za mnou, jsem netušila, ale přede mnou byla asi nejdelší rovinatá část z celého závodu a ještě po asfaltu. Samozřejmě mi to nedalo a párkrát jsem se musela ohlédnout za sebe, jestli už mě někdo nedobíhá. Takhle kousek před cílem by mě opravdu zamrzelo, kdyby mě nějaká rychlonožka předběhla.

Rovina ale skončila, následoval další sešup dolů a najednou tu byl cíl. A já první žena :). Pocit k nezaplacení. Druhá žena nakonec doběhla za skoro 7 minut po mně. Měla jsem ze sebe fakt radost a v radostné euforii jsem pak byla po zbytek dne.

Poté už následovala jen pohodička u půl litru kofoly a hromady halušek (které vypadaly výborně, ale já jsem na jídlo nějak neměla chuť, takže jsem nesnědla vůbec nic). 

Když to shrnu, závod to byl opravdu krásný, trasa náročná a atmosféra úplně skvělá. Doufám, že příští rok se sem zase vrátím a třeba ještě o něco vylepším svůj čas.

Skyler