neděle 1. listopadu 2015

Dlouhý běh = čas na přemýšlení

Letošní podzim se opravdu vydařil a téměř každý den je nádherně (aspoň tady u nás :). Toho se samozřejmě musí využít a tak se snažím vyběhnout, kdy to jen jde a když už vyrazím, tak je to většinou na dlouho. 




I když si třeba předem plánuju jen kratší běh, je mi pak líto vracet se po půl hodině domů, když je tak krásně. A tak když si tak běžím skoro dvě hodiny, mám spoustu času na přemýšlení. Dnes jsem velkou část trasy filozofovala o tom, jak se mám, že můžu běhat v lese. Kde většinou potkám jen srnky a jen málokdy lidi. Ty potkávám většinou o víkendech, když vyrazí do lesa na výlet.




A proč že mě to dnes tak napadlo? Minulý týden jsem byla na skok ve městě, které miluju, v Londýně. Náš hotel byl v centru, a tak když jsme dojeli metrem na London Bridge, potřebovali jsme ještě kousek dojít po svých. V té době bylo kolem osmé hodiny večerní, což v Londýně (a zejména v centru) znamená ulice plné lidí. Pokud chce jít člověk aspoň trošku rychle, tak se jeho chůze podobá slalomu. Já, v euforii z toho, že jsem zase po dlouhé době v Londýně, jsem šla pomalu a pozorovala okolí. A při tom jsem si všimla, že kromě chodců, se občas na chodníku objeví nějaký běžec.


I když jsou ulice centra Londýna přeplněné, v metru je to ještě horší

Ne že by mě překvapilo, že někdo ve městě běhá, to je přece normální, ale přímo tam, v centru Londýna, kde se sotva dalo v davu jít, mě to dostalo. Když jsem ty nadšené běžce pozorovala, bylo mi až líto, že se nemohou ani pořádně rozběhnout, protože se jim vždycky někdo připlete do cesty. Myslela jsem na to, jak když jdu doma běhat, tak mám pro sebe celou širokou cestu nebo by se dalo říct i celý les. A všude ticho a klid. Pravda, tohle asi městské běžce netíží, protože všichni do jednoho, které jsem potkala měli v uších sluchátka (a v ruce telefon).

Já osobně s hudbou neběhám, protože mám lepší pocit, když slyším, co se kolem mě děje a jsem ve střehu. Koncentrace uchyláků je sice v lese asi minimální, ale zas je tu zvěř. Srnky sice utečou, ale takový divočák by mě určitě klidně prohnal.




Ale tak to holt je. Někdo běhá ve městě, protože jinou možnost nemá a někdo to tak má prostě radši. Já miluju lesy a hory. Asi proto mě moc nelákají městské závody. Na příští rok jsem se sice přihlásila na olomoucký půlmaraton, protože mi o něm kde kdo básní, jak je úžasný, ale jinak asi lesy a hory moc opouštět nebudu.

Dnes jsem si tedy v lese dala necelých 17 km, a i když byla trasa trošku náročnější (skoro 5 km stále do kopce), byla to paráda.




Snad nám to krásné počasí ještě chvíli vydrží.

Skyler



2 komentáře:

  1. V takovém nádherném lese se musí běhat samo :-) a byla by škoda tam neběhat :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jj, běhá se tam krásně a dokonce už se ani tolik nebojím :) Když jsem četla tvé zážitky s uchylákama, tak mě mrazilo. U nás se sice bojím asi víc psů, ale každopádně bez pepřáku ani ránu :).

      Smazat