NoMen Run 2017

Jarní závodní sezóna je v plném proudu a termínovky se hemží spoustou závodů na každý víkend, stačí si jen vybrat. A tak i my jsme vyrazily na naše první letošní závody, na které jsme se těšily už od zimy. Přihlásily jsme se totiž na závod štafetový a určený pouze pro ženy. Takže taková dámská jízda.

Foto: Martin Flousek

Závod s názvem Nomenrun se koná na Vysočině a běží se z Nového Města do Velké Bíteše. Čili 88 kilometrů rozdělených na 8 úseků. Týmy jsou čtyřčlenné a každá členka týmu tak běží 2 úseky. Takže vždycky jedna běží a ostatní se zatím přesunou autem na místo předávky. Na letošní třetí ročník Nomenrunu se přihlásilo 100 týmů a jednotlivé skupiny týmů startovaly ve vlnách po dvaceti minutách. První týmy v 6 ráno a poslední v 10. 

Rozdělení do skupin proběhlo podle předem nahlášených časů členů týmů na 10 km v terénu. Určení času na 10 km v terénu je zapeklité  - pokaždé je terén jiný a tak se časy dají jen těžko srovnávat a odhadovat. Z toho důvodu a pro jistotu jsme uvedly časy o něco delší a díky tomu náš tým vystřelil na trať už v 7 hodin ráno, tzn. mezi těmi pomalejšími závodnicemi. Ty nejrychlejší ženy startovaly až mezi 9 a 10 hodinou. Už na startu nám ale bylo jasné, že jsme s těmi časy asi trošku přestřelily....

Jelikož to na Vysočinu máme trošku dál, vyrazily jsme už v pátek odpoledne. Nejdříve jsme se jely ubytovat do vesnice vzdálené asi půl hodiny od startu a potom do Vysočina arény pro startovní balíčky. Když jsme z Vysočina arény odjížděly, bylo už skoro půl desáté a my měly hrozný hlad. Najít v těchto končinách restauraci nebo hospodu, která by v tuto dobu ještě vařila, se ukázalo jako pěkný oříšek, ale nakonec se zadařilo a my se tak mohly v půl jedenácté ládovat pizzou v baru jednoho hotelu.

Složení našeho týmu Mamek v pohybu vypadalo následovně:

• jeden marod 
• jedna pesimistka
• jedna trémistka
• jedna žena ve formě

Tím marodem jsem byla já. Skoro 14 dní jsem zápasila s nachlazením a jak naschvál se spíš zhoršovalo než zlepšovalo. Kdyby se jednalo o závod jednotlivců, tak bych do toho ani nešla, ale protože šlo o tým, nemohla jsem v tom holky nechat. Takže jsem se ládovala čajíčkama, vývarama a ve finále jsem musela sáhnout i po nějakých medikamentech a kapkách proti kašli. Mým cílem se tak stalo závod hlavně uběhnout. Rýma mi tolik nevadila, ale trochu jsem se bála, abych neměla problémy s dýcháním.

Po pěti hodinách spánku jsem tak ráno byla uvítána hláškou "Ten tvůj suchý dráždivý kašel se mi vůbec nelíbí" a po rychlosnídani jsme naskákaly do auta a vyrazily na start.

První úsek (10,2 km) běžela Jana a podle profilu to byl jeden z těch těžších, kopcovitějších úseků. Chvíli před startem začalo pršet, ale s tím se tak nějak počítalo, protože podle předpovědi mělo pršet celý den. Když Jana v 7 hodin vyrazila na trať, my ostatní jsme naskákaly do auta, abychom se přesunuly na tzv. fan zónu. To bylo místo, kde se trať běžců, křížila s trasou doprovodného auta, a my tak mohly naši rychloběžku povzbudit. 

Janin startovní optimistický výraz mluví sám za sebe :)

Když jsme se tedy naložily do auta, zjistila Gabča, která měla zrovna řídit, že ji jaksi chybí jeden pedál a bude chvíli trvat, než si zvykne, že tohle auto nemá automat. Moc času nazbyt ale nebylo, tak jsme zase vyskákaly, přeskupily se a za volant si sedla Markéta.

Když jsme dorazily na místo fan zóny, zrovna probíhala skupina žen, které startovaly v 6.40. Nemusely jsme ale čekat příliš dlouho a už se z dálky řítila Jana. Na pohled vypadala velice svěže a hlavně vůbec neměla problém udržet se ženy, o které jsme před startem slyšely, že je docela rychlá. Poté jsme opět nasedly do auta, abychom se přesunuly na místo první předávky.

Druhý úsek (12,7 km) měl být relativně lehký, ale zas o něco delší. Tento úsek připadl na mě a já se na něj docela těšila, protože sliboval hodně běhu v terénu (což se nakonec až tak úplně nepotvrdilo) a málo po asfaltu. Jana zvládla svůj první úsek perfektně a doběhla s ani ne půlminutovou ztrátou na již zmiňovanou rychlonožku. 

První předávka, 1.- 2. úsek

Když jsem přebrala štafetu, stále pršelo, ale kupodivu mi to nevadilo a už od začátku se mi běželo moc pěkně. I když jsem se snažila moc to nenapálit, průměrné tempo po prvních kilometrech mě víc než příjemně překvapilo. Prvních asi 8 kilometrů bylo buď mírně z kopce nebo po rovině, což není zrovna moje kafe, ale s ohledem na můj bídný zdravotní stav mi to přišlo vhod. Když se pak přede mnou najednou objevil kopec, moc se mi do něj nechtělo. Cestou jsem předběhla několik žen, které startovaly dlouho před námi, ale většinu trasy jsem běžela úplně sama. Značení bylo naštěstí perfektní a tak bylo skoro nemožné se ztratit.

Předávka 2.-3. úsek

Třetí úsek (11,5 km) běžela Markéta, která už se očividně nemohla dočkat, až vyrazí na trať. Po předávce se vyřítila jako střela a myslím, že tímto tempem odběhla celý úsek :).

Čtvrtý úsek (11,4 km), opět trochu kopcovitější, patřil Gabči, která už se taky těšila, až si ho odběhne a bude se moct zapojit do debaty o tom, jaké to bylo, jak se běželo atd. Nakonec se dočkala a i ona odběhla svůj úsek skvěle a byla spokojená.

Předávka 3.-4. úsek

Když jsme dorazily na místo předávky mezi 4. a 5. úsekem, zjistily jsme, že před námi zde dorazilo jen pár jiných týmů. Došlo na Janina slova a my jsme už předbíhaly i týmy, které startovaly v 6 hodin.

Nebyly jsme ovšem jediné, které svůj nahlášený čas úplně neodhadly a tak organizátoři rozhodli, že první tři týmy, co na tuto předávku doběhnou, budou mít hodinu odklad. Nás se to naštěstí netýkalo a mohly jsme po doběhu Gabči v závodě pokračovat hned dál.

Předávka 5.-6. úsek

Na svůj druhý úsek (7,9 km) vyrazila Jana. Ta měla své úseky velice dobře nastudované a už předem se zrovna na tento moc netěšila. Stejně jako já si ani Jana moc nepotrpí na asfalt a navíc se prý běželo furt do kopce.

My ostatní jsme se zatím přesunuly na hrad Pernštejn, kde byla další předávka. Pernštejn mám osobně moc ráda a potěšilo mě, že se tam zase po dlouhé době podívám (i když to bylo jen na chvilku a jen na nádvoří :) 

Pernštej

Jana stihla na svém úseku doběhnout další ženu a na předávku přiběhly téměř současně. Poté jsem se na trať vydala opět já a tentokrát mě čekala poměrně náročná trasa (10,7 km). 

Předávka na Pernštejně, 5.-6. úsek

Ale kopce já mám ráda. Rovnou z hradní brány jsem se tak do prvního ze dvou avizovaných kopců vydala. Nevýhodou hradů a podobných lokalit jsou turisti (často ne moc tolerantní), a i když počasí ten den výletování zrovna moc nepřálo, i zde se nějací našli a tak mi nezbývalo než je na úzké pěšině různě obíhat a přeskakovat. Kopec to byl slušný a mě se neběželo úplně lehce, ale běžela jsem a to bylo dobré znamení. Z lesa jsem doběhla na pole, pak do vesnice a potom jsem zapadla zase do lesa. Z druhého očekávaného kopce se vyklubal pořádný krpál, který neměl konce. Moc milé a vtipné tak byly občasné nápisy na stromech jako "zabeer" nebo "do toho". Bylo to jako takové tiché povzbuzení, které v danou chvíli přišlo vhod, protože celou dobu jsem opět běžela sama samotinká.

Když jsem se na další předávce vystřídala s Markétou, čekala mě nemilá zpráva: "Gabči je blbě, jde zvracet a asi nebude moct běžet." Jako věčný optimista jsem si říkala, že to nebude tak hrozné, ale když jsem pak zeleno-bílou Gabču viděla, začala jsem lehce pochybovat. Bylo mi sděleno, že Markéta, která právě vyrazila na trať (12,1 km), předběžně počítá s tím, že bude muset běžet i poslední úsek. Doufala jsem, že na to nedojde.

Předávka 6.-7. úsek

Čas běžel a bylo třeba přesunout se na místo poslední předávky. Vyrazily jsme na cestu. V autě jsme měly kofolu a tak Jana navrhla Gabči, ať si zkusí dát pár loků. Gabča zkusila. Potom asi na 10 minut usla (stále zelená). Na místo předávky to nebylo daleko, ale když jsme dorazili a Gabča se probrala, vypadala o něco lépe. Potom se šla na chvíli projít ven a než jsem se stihla převléct, vypadala už mnohem lépe a řekla, že to zkusí uběhnout. Pro jistotu jsme se domluvily, že kdyby to nešlo, tak nám prostě zavolá, my pro ni dojedem a někdo to doběhne. 

Asi není překvapivé, že když přibíhající Markéta viděla nachystanou Gabču, spadl jí kámen ze srdce. I tak mi už z dálky hlásila, že Gabča musí běžet, i kdyby nechtěla. Evidentně toho už měla dost a vydala ze sebe, co mohla.

Poslední předávka

Gabča vyrazila na svůj poslední úsek (11,6 km) vesele a my doufaly, že doběhne až do cíle. 

Cíl byl v Nové Bíteši na oválu u školy. Když jsme na místo dorazily, organizátoři ještě dolaďovali poslední maličkosti (chystali občerstvení atd.) a kromě nás zde byl jen jeden další tým. To mělo samozřejmě své výhody jako třeba spoustu místa k zaparkování.

Počasí bylo stále deštivé a dokonce pocitově ještě chladnější, ale to už nás netrápilo. Krátce před půl čtvrtou přiběhla do cíle první závodnice a necelých dvacet minut po ní se na oválu objevila i Gabča. Poslední metry závodu jsme si zaběhly všechny pohromadě a byla to nádhera! Celou trať v délce 88 kilometrů jsme tak společnými silami urazily za 8 hodin 43 minut a 20 sekund. V cíli nám na krku přistály zasloužené medaile, vyfotili nás a my se konečně mohly jít pořádně najíst :).

Foto: Martin Flousek

Gabči se nakonec běželo dobře a hlavně si pochvalovala super trasu, která byla členitá a v terénu. A hlavně byla ráda, že to prostě dala.

Po výborném obědě/večeři jsme se ještě vrátily na vyhlášení a podívat se na předběžné výsledky. Předem jsme neměly žádná očekávání a tak nás nakonec víc než mile překvapilo krásné 16. místo.

Dámská jízda se nám vydařila, všechny jsme si to užily a už teď se těšíme na příští rok, kdy bychom rády běžely znovu. Letos jsme si všechno oťukaly, seznámily se s trasou a zjistily, co a jak, takže příští rok to bude pořádný RACHOT!

Za tým Mamek v pohybu Kapitánka Petra :)