Radhošťská výzva

Podzimní závodní sezóna už je v plném proudu, a tak i já jsem o víkendu vyrazila závodit. O Radhošťské výzvě už jsem věděla nějakou dobu, ale rozhodnutí, zda běžet či neběžet jsem stále měnila. Začátkem září jsme si s kamrádkou Gabčou chtěly trasu závodu proběhnout, ať jako víme do čeho jdeme. Sice jsme běžely místy trošku mimo závodní trasu, ale jakousi představu o tom, jak to bude vypadat jsme měly. I když člověk nemusí být Einstein, aby mu už z názvu závodu došlo, že se poběží na Radhošť a tudíž asi hodně do kopce.

Týden před závodem mě začal bolet kotník a ve čtvrtek po doběhu dokonce oba. A tak jsem začala Gabči lehce naznačovat, že to asi nedám. Nicméně jsme se rozhodly, že počkáme do sobotního večera a pak se buď zaregistrujeme nebo ne.
Gabča si v sobotu "střihla Zátopka" (pro neznalé Běh rodným krajem Emilá Zátopka) a když jsme se potkaly v cíli (já byla ten den jen povzbuzovat), úplně na mě dýchla ta závodní atmosféra plná vzrušení a radosti ze zdolaného závodu. A přesně tohle stačilo, abych se rozhodla, že Radhošťskou výzvu poběžím.

V neděli dopoledne jsem rodince uvařila oběd, upekla buchtu pro návštěvu, která měla přijet odpoledne, zatejpovala kotník a vyrazila směr Dolní Bečva. Start závodu byl stanoven na příjemných 13 hodin, takže žádné brzské nedělní vstávání nebylo třeba.

Závodu se účastnilo něco málo přes padesát závodníků, takže se jednalo o takový spíš malý, komorní závod než nějakou masovku a to se mi moc líbilo. Navíc Radhošťská výzva je charitativní závod, tudíž výtěžek jde na dobrou věc, a to se mi líbilo ještě víc.

I přesto, že se jednalo o menší (skoro bych řekla rodinný) závod, organizace byla perfektní a opravdu se nedalo nic vytknout. Vzhledem k tomu, že polovina trati je fakt hodně do kopce a někteří tak raději běží s hůlkama, byla možnost nechat si hůlky dovézt na občerstvovačku až pod kopec (a nemuset tak s nimi běžet prvních 2,5 km, které byly po asfaltu). A samozřejmě nechyběl ani super servis v podobě vyvezení suchých věcí na převlečení nahoru na Radhošť.

Příjemnou změnou oproti jiným závodům byl intervalový start po jedné minutě, takže žádná mačkanice a riziko přepáleného startu nehrozilo.

Já jsem na trať vyrazila šest minut po jedné (Gabča startovala dvě minuty přede mnou). Nasadila jsem si takové příjemné tempíčko, ne moc pomalu, ale zase ne moc rychle, protože jsem věděla, že ta těžší část teprve příjde. I tak mě ale mírně udivilo, když mě asi po kilometru a půl doběhla holčina, co startovala minutu po mně. Před startem jsme se chvíli bavily, takže jsem věděla, že není zdejší a závod běží poprvé, a tak jsem se utěšovala, že problém není v tom, že já běžím moc pomalu, ale v tom, že děvče běží moc rychle, protože neví, co za chvíli přijde :).

A taky že jo. Jakmile jsme z asfaltky odbočili do lesa a do kopce, holčina přešla do chůze a já šla před ni. Za chviličku jsem doběhla Gabču a do chůze jsem přešla taky. Říkala jsem si, že kde to půjde, tak poběžím, ale velice brzy jsem sama sebe přehlasovala a rozhodla jsem, že tohle asi bude první závod, kde skoro polovinu půjdu chůzí. Šlo se mi moc pěkně, a i když to byl fakt pořádný záhul, líbilo se mi to.

Někde v půlce kopce jsem předcházela moc šikovného mladého muže (nezávodníka), který mi dokonce nabídl k zapůjčení své hůlky. Krásné gesto, které mi vykouzlilo úsměv na tváři. Sice jsem začínala trošku cítit záda, ale hůlky jsem odmítla, protože jak se znám, tak bych se o ně spíš přerazila. 
Do cíle jsem dorazila v čase 49:09, což mě velice mile překvapilo.

Atmosféra v cíli byla opět skvělá, stejně jako občerstvení, které nemělo chybu. Všichni pořadatelé byli stále usměvaví a velice ochotní a patří jim obrovský dík za uspořádání tak fantastického závodu, jakým Radhošťská výzva rozhodně byla.

Po doběhnutí všech závodníků se ještě konala tombola, ve které jsem k mému překvapení také vyhrála (v tombole nevyhrávám téměř nikdy), a tak jsem doma mohla obdařit dárečkama děti i manžela. A spokojení byli všichni :).

Na závodech se člověk seznámí se spoustou nových lidí :)

Velký dík patří taky Gabči, která mě lehce nakopla k tomu, abych běžela a obdiv za to, jak po sobotním Zátopkovi sama výzvu zvládla.

Jasné je, že příští rok jdeme do výzvy znovu!

Pár závodů nás čeká ještě v říjnu, takže pokud mě nebude zlobit kotník, bude veselo :).

Petra