středa 28. září 2016

I malý závod je závod

Minulý pátek jsem se rozhodla, že si dám týden pauzu a nebudu vůbec běhat, abych si konečně dala dohromady bolavý kotník. Bohužel mi to moc dlouho nevydrželo a běžecké boty jsem opět nazula už v neděli. A aby toho nebylo málo, rozhodla jsem se zaběhnout si rovnou závod. Když už, tak už :).






Tentokrát se jednalo jen o přespolák v malé vesničce pod Pustevnama, takže žádná masovka a hory lidí, ale naopak lidí tak málo, že v kategorii žen jsme byly jen dvě :).

Nicméně hlavním důvodem, proč jsem se na takový závod vydala, byly moje dvě dcery. Závodit totiž jely hlavně ony a že si závod zaběhnu i já, jsem se rozhodla až den předem. Tak trochu jsem počítala s tím, že zde účast nebude moc velká (i když jsem si myslela, že nás v kategorii bude aspoň osm), a doufala jsem, že bych tedy mohla dosáhnout na nějakou medaili a udělat tak holkám radost. 
Ženy zde běžely jen 5 km, což rozhodně není trať, na které bych chtěla závodit (na můj vkus je to moc krátké a tudíž rychlé a to já prostě neumím), ale co bych pro ty svoje zlatíčka neudělala. Utěšovala jsem se tím, že to aspoň bude v lese a snad s nějakým pořádným kopcem.

Jak to tak na takových závodech bývá, nejdříve běžely děti. Mladší dcerka ve své kategorii vyhrála a starší doběhla na druhém místě. Obě byly nadmíru spokojené a šťastné.

Když dozávodily holky, šla jsem se převléct a že si půjdu odskočit a pak se trošku rozcvičit. Bohužel při dětech čas zjevně letí mnohem rychleji, a tak když jsem se konečně převlékla a přezula, začalo svolávání žen na start. Tam jsme se dozvěděly, že jsme teda ženy jen dvě, a že bychom mohly startovat rovnou i s chlapama :). Ti měli okruh běžet dvakrát, my ženy pouze jednou.

Stoupla jsem si pěkně dozadu, abych se mužům nepletla do cesty a byl tu start. Plán byl jasný, běžet si pěkně na pohodu, ale svižně, ať je z toho aspoň pěkný trénink. Prvních dvěstě metrů se mnou běžely i moje holky a krásně mě povzbuzovaly. Potom se zaběhlo do lesa a muži včetně té jedné ženy mi začali mizet z dohledu. Ale o nic nešlo, tak jsem se moc nevzrušovala. Už tak jsem po prvním kilometru podle hodinek zjistila, že běžím až nějak moc rychle. 



První kilometr se běžel více méně po rovině, ale druhý a třetí nás vedl moc pěkným stoupáním a to mě bavilo. Zjistila jsem, že dobíhám soupeřku (ta totiž do kopce šla), ale představa, že ji předběhnu a pak spolu budem soupeřit při běhu z kopce mě moc nelákala. Malinko jsem zvolnila. 

Když hodinky oznámily tři kilometry, začínal seběh po asfaltce. Slečna pořadatelka, která stála na vrcholku kopce mi s radostí oznamovala, že teď už to bude jen z kopce dolů, až do cíle. To mě moc nepotěšilo, protože dva kiláky docela prudkým kopcem dolů a ještě po asfaltu není nic moc, ale co se dalo dělat. 

Celou dobu, co jsem běžela dolů, jsem si připadala jako největší slon, protože můj dupot se rozléhal tak, že to museli slyšet snad až na Pustevnách (po závodě jsem se od jiných závodníků dozvěděla, že měli úplně stejné pocity).

Před cílovou rovinkou už na mně čekaly holky a až do cíle mě povzbuzovaly a běžely celou dobu se mnou. Tato část závodu byla asi nejlepší :) a fakt jsem si ji užila. V cíli jsem pak zjistila, že trať byla jen něco málo přes 4km, takže opravdu kraťounká.




Holky měly obrovskou radost, že i mamka dostane medaili a bylo jim úplně jedno, jestli nás bylo v kategorii sto nebo jen dvě. 

A já jsem si ze závodu kromě medaile, spokojených dětí a kvalitního tréninku odnesla poznatek, že krátké tratě opravdu nejsou nic pro mě.




Krásný podzim.


Skyler




Žádné komentáře:

Okomentovat