Že risk se občas vyplácí se mi dvojnásobně potvrdilo v sobotu na závodech Běhej lesy na Bílé. Není to žádný životní risk, jen jsem prostě riskla běžet "velký" závod na jedenáct kilometrů bez pořádného tréninku (srovnáváno se Skyler) a taky jsem ho riskla běžet v úplně nových botech. A obojí tentokrát vyšlo.
Být to jen a jen na mě, tak se rozhodně do žádných závodů nehlásím. Považuji se za rekreačního běžce, to v mém provedení znamená běh jednou týdně, když to klapne, tak dvakrát. Běh v týdnu dopňuji jiným cvičením a takhle mi to vyhovuje. Běhání pro mě není prioritou, je to jen pohyb, který mě dost baví a o kterém vím, že mi hodně dává. Takže má ideální představa: pohodový běh po lesích a kopcích v okolí když mám čas a chuť.
No, jenže: v mé blízkosti se vyskytuje běžecký maniak Skyler a neuběhne týden, aby se mě nesnažila přihlásit do nějakého závodu. To je pořád: "To by mohl být krásný závod!", "Pojeď, tam bude dobrá trať!", "Mám tě taky přihlásit?" a nejčastější hláška: "Ale na tento závod bys fakt mohla!".
A tak se stalo, že jsem se už dvakrát nechala přemluvit. Poprvé v červnu, to jsme spolu běžely pětikilometrový Olympijský běh ve Frýdku-Místku a jako druhý závod jsem si vybrala Běhej lesy Bílá.
Je fakt, že tento závod se mi už při čtení informací hodně líbil, takže zase tak velké přemlouvání to nebylo :-). Velkou roil hrálo prostředí - Beskydy, Bílá, voňavý les a měkké pěšinky. Na silniční běh bych určitě nešla, v tom se se Skyler shodneme - obě máme rády přírodní povrchy a čím je trať pestřejší, tím lepší.
Původně jsme se obě přihlásily na trať dlouhou jedenáct kilometrů. Běhám totiž nejvíc trasy mezi sedmi a dvanácti kilometry, takže to pro mě byla ideální vzdálenost. Jak se závod blížil, tak Skyler začala spekulovat, že poběží delší trať a nakonec to tak i dopadlo (čtěte:). Zde jen vsuvka: moc se nám líbil přistup pořadatelů k tomuto kroku, závodníci mohli změnit trať či převést svou registraci na někoho jiného ještě i v den závodu. Já zůstala u své jedenáctky, běžet devatenáctku by byla v mém případě pěkná blbost i drzost zároveň.
A jak to vypadalo na trati? Musím přiznat, že i přes svůj lehce pesimistický přístup ke svému výkonu, jsem byla nadšená! Měla jsem stejné předsevzetí jako Skyler, že všechny kopce musím vyběhnout a ne vyjít a povedlo se mi to překvapivě dobře. Dokonce (a to jsem byla teda hodně překvapená) jsem do kopců dost závodníků předbíhala. Je fakt, že jednou jsem měla krátkou krizi a to když jsem v nejprudším stoupání chvíli běžela stejně rychle jako dvě slečny vedle mě šly. Ale nakonec jsem i jim "utekla".
První část závodu, která tedy byla hlavně do kopce, mi uběhla strašně rychle a já jsem ve velmi dobré náladě (z předbíhání:) vyrazila dál. Běželo se po hřebeni, kopírovali jsme státní hranici a zde byl nejpříjemnější terén - měkkoučká lesní pěšina. Je fakt, že místy bylo hodně bláta a kaluže, ale to mi vůbec nevadilo. Poté následoval drsnější seběh - volné kameny, bláto, kořeny stromů. Nejsem úplný kaskadér, ale chvílemi jsem sama nad sebou žasla, vzala jsem i několik chlapů a každou cvhíli čekala, že si rozbiju hubu. Nestalo se, na oranžové zdravotníky jsem dokoce, v euforii z přežití, zamávala.
Následoval delší úsek na tvrdém povrchu. Věděla jsem, že tady to bude špatné a to i přesto, že se běželo celou dobu z kopce. Je fakt, že zde mě předběhli všichni ti muži, s kterými jsem se míjela při prudkém seběhu - jejich trička a boty si pamatuji doteď. Pak mě zde předběhlo i dost mužů, jejichž trička si nepamatuju, ale bohužel mě zde vzalo i několik žen. Upřímně to pořád nějak nechápu - připadalo mi, že téměř letím a rychleji už těma nohama kmitat nemůžu a přece. No, holt lepší a trénovanější oddíl :-).
Poté jsme přeběhli silnici a opět vběhli na úzké lesní pěšinky. Ty byly celkem hodně podmočené a čekalo nás i pár blátivých a klouzavých přeskoků či přelezů přes potůčky. Tento úsek se mi ale líbil hodně - byla akce. Poté výběh nahoru po louce na lesní cestu a po ní pozvolný seběh zase k silnici. Zde byla občerstvovačka (druhá, na první jsem nezastavovala), na které jsem si lokla vody a běžela dál. Čekal nás poslední mírný kopeček nahoru a pak už jen rovina a seběh po lesní cestě. Ta ale byla celkem akční - původně zpevněna velkými kameny, mezi kterými se muselo kličkovat. Kaluže to ještě zpestřovaly. Asi i proto, že jsem pořád hledala vhodné místo, kam došlápnout jsem nemohla myslet na to, že jsem třeba i unavená, což bylo dobře.
Pak následoval krátký úsek, kde jsme se o úzkou cestičku a mostek přes potok dělili s cyklisty-singletrailisty a hurá k lanovce - tam byl cíl. U lanovky ovšem ještě nastala malá zrada - už, už jsem byla připravena proběhnout cílovou bránou, když jsem zjistila, že musím uběhnout ještě celé kolečko po hřišti a až pak teprve do cíle. To kolečko neběžely nohy, ale hlava.
V cíli jsem měla velkou radost nejen z toho, že jsem to doběhla a zvládla, ale hlavně z toho, jak moc dobře se mi běželo. Doteďka mě to udivuje. S časem 1hod, 9 minut a něco jsem, vzhledem k mému tréninku, celkem spokojená. Aspoň mám co zlepšovat :-). Ráda bych tento závod běžela i příští rok, líbil se mi opravdu hodně. A kdo ví, co odběhnu ještě do té doby. Od závodu uběhly čtyři dny a už jsem opět několikrát slyšela: "Ale ten podzimní Kubánkov, ten bys fakt mohla běžět taky!". Kdo to asi říkal?
Sportu zdar a pěkný zbytek léta!
Žádné komentáře:
Okomentovat