Na ten jsem se vydala spolu se stejně nadšenou kamarádkou Gabčou v sobotu do Olomouce. I pro ni to bylo poprvé, takže naše pocity z celé akce byly téměř totožné. Gabča se navíc do poslední chvíle rozhodovala, zda kvůli zdravotnímu problému vůbec běžet, ale nakonec neodolala a běžela.
Do Olomouce jsme dorazily v předstihu, abychom všechno stihly a nemusely se moc honit (vyzvednout si číslo, zajít na kafe, 100x navštívit wc a před startem se rozcvičit). Stihly jsme vše, akorát tomu rozběhání a rozcvičení jsme moc nedaly. Počasí se ten den vydařilo až moc, takže vedro bylo opravdu velké. Když jsme konečně přišly na start a prodraly se do správného koridoru, byla jsem tak splavená, že to vypadalo, že jsem tam spíš připlavala.
Jelikož jsme do koridoru dorazily na poslední chvíli, netrvalo dlouho a během chvilky se celá masa nadšených běžců začala krokem, za doprovodu Smetanovy Vltavy, posouvat ke startovnímu oblouku, kde to všechno mělo začít.
Můj plán, jak běžet, se několikrát změnil a i když jsem původně cílila na určitý čas, nakonec jsem kvůli velkému vedru všechno přehodnotila a cílem bylo uběhnout a doběhnout. Jinými slovy, běžet celou dobu a nezkolabovat neboli "běžet na pohodu".
Olomouc vůbec neznám, takže jsem netušila, kudy trasa povede a jak bude vypadat. Jedno mi ale bylo jasné: bude to placka a bude to po asfaltu. Přesný opak toho, co mám ráda (členitý terén v lese). Ale právě proto jsem to chtěla vyzkoušet.
Začátek závodu byl malinko pomalejší, ale jen co se ulice trošku rozšířila a dalo se předbíhat, běželo se líp. Musím říct, že jsem myslela, že to bude mnohem horší, ale opravdu netrvalo dlouho a člověk se dostal do tempa. Prvních 4-5 kilometrů mi uběhlo celkem rychle. Někde před pátým kilometrem se vyběhlo na hodně širokou ulici a běželo se proti slunci. Tento úsek jsem si připadala jako slepec, protože jsem neviděla vůbec nic, jen černé siluety všude kolem sebe. Pak se najednou siluety začaly sbíhat ke krajům ulice, což mi v tu chvíli přišlo divné, ale zase měla jsem radost, že se mi nikdo neplete pod nohy. Až se zpožděním jsem zjistila, že úhybný manévr směrem k okrajům byl způsoben občerstvovací stanicí.
A tak jsem se tam vydala také, protože pitný režim jsem opravdu šidit nechtěla. Podle rad Miloše Škorpila, které jsem si před závodem pečlivě nastudovala, je dobré střídat pití vody s ionťákem. Cílem první občerstvovačky tedy byla voda. Bohužel nápor závodníků byl zjevně obrovský a tak dobrovolníci nestíhali vytahovat kelímky a bezradně stáli s flaškama u prázdných stolů. Nezbývalo mi, než se vrátit o pár stolů zpátky, kde jsem zahlédla nějaké kelímky a pak zas najít nějakého dobrovolníka, který mi naleje. Nakonec se zadařilo, něco málo jsem se napila a opět vyběhla.
Po výběhu z občerstvovačky jsem si chvíli připadala jako kompars z nějakého katastrofického filmu, kdy se den po konci světa ženou širokou ulicí zombie a všude po zemi se válejí odpadky. Všude kolem se totiž válely odhozené kelímky a houbičky. Ty mě překvapily, protože ač jsem věděla, že na trati (občerstvovačkách) mají být, já jsem si jich jaksi nevšimla.
Dál se mi běželo stále dobře, nikam jsem se nehnala, ale neměla jsem pocit, že bych si to nějak zvlášť užívala. Holt les to nebyl. V duchu jsem si říkala, že znovu bych do tohohle asi nešla. Nicméně atmosféra byla výborná a povzbuzující diváci byli úžasní. A hlavně jich tam všude bylo hrozně, hrozně moc. Přistihla jsem se, že se často usmívám, ani nevím proč.
Trasa 11.-12. kilometru vedla ulicí, kde se běželo po levé straně tam, na konci byla otočka a po pravé straně zpět. Celý úsek byl nepříjemně dlouhý (a rovný), ale člověk zase mohl sledovat závodníky, kteří zrovna běželi v protisměru a zdravit se se známými. Musím říct, že když jsme se takto míjely s Gabčou a mávaly na sebe, byl to super pocit a dodal mi další energii. Podobný úsek se později opakoval ještě ve Smetanových sadech a měl na mě stejný a blažený efekt.
Druhá občerstvovačka proběhla v duchu té první akorát s tím rozdílem, že kelímky se zde staly úplně nedostatkovým zbožím a tak si závodníci celé pet lahve vody předávali mezi sebou. Někteří ovšem byli méně sdílní, a tak když se dostatečně napili, celou láhev odhodili na zem, kde se zbytek obsahu bezděčně lil na silnici, z čehož mě, jakožto odpůrci zbytečného plýtvání lehce vstávaly vlasy hrůzou. Ionťák ani houbičky jsem opět nepostřehla a začala jsem se smiřovat s tím, že budu ráda, když na další občerstvovačce bude aspoň ta voda.
12.-17. kilometr se nesl v poklidném duchu a nic zvláštního se nedělo. Člověk v podstatě skoro pořád někoho předbíhá a zároveň je předbíhán, ale to nemá smysl vůbec řešit. Já jsem si jela v tom svém pohodovém tempíčku a bylo mi dobře. Slunce už taky pomalu zapadalo, takže i to vedro bylo snesitelnější.
Jak už jsem psala výše, povzbuzující podél celé trati byli úžasní a až mě dojalo, jak třeba důchodci, kolem jejichž zahrádek jsme běželi, vytahali hadice a závodníky osvěžovali. To bylo opravdu k nezaplacení. Roztomilé byly taky děti, které natahovaly ruce, aby si se závodníky mohly plácnout. Já jsem samozřejmě nemohla neudělat dětem radost a tak jsem si taky párkrát plácla :).
Třetí občerstvovačka mě velice mile překvapila, protože k mání byla voda i ionťák. Tentokrát jsem šla po ionťáku. Ten byl výborný a opravdu bodl. Nakonec se mi během závodu podařilo ukořistit i tu houbičku, která příjemně osvěžila, takže předešlé zklamání z občerstvovacích stanic se pomalu rozplynulo.
Na 17. kilometru mě doběhla skupina s vodiči na cílový čas 2:10. Proti mému současnému (a velice pohodovému) tempu běželi docela svižně, takže jsem si říkala, že bych se k nim mohla přidat, ale slečna, která skupinku vedla, byla na můj vkus příliš hlučná. Asi to měla v popisu práce, závodníky povzbuzovat, a věřím, že některým to pomůže, ale mě to spíš lezlo na nervy.
Na 18. kilometru jsem se ocitla vedle druhé slečny vodičky ze stejné skupiny, ale ta se nijak zvlášť hlasitě neprojevovala a hlavně mi hrozně připomínala kamarádku ze střední, se kterou jsem tehdy na trénincích často běhala. Připadalo mi, že to snad fakt je ona, protože i ten styl běhu byl hrozně podobný. No hleděla jsem na ni jak puk docela dlouho, takže to musela vycítit a s trochu zvláštním pohledem se na mě otočila a ...... Nebyla to ona :) Tak jsem se na ni jen usmála a usoudila jsem, že je mi i tak moc sympatická a že bych s ní ty poslední kilometry mohla doběhnout.
Poté jsme proběhli ještě jednou cisternovou sprchou a brzy už se asfaltka změnila v kostky a blížil se cíl. Po kostkách se sice neběželo nějak moc dobře, ale vidina blízkého konce a povzbuzování diváků dělá divy a tak jsem spíš nevědomky ještě trošku přidala. Běželo se mi krásně, a když jsem uviděla cílovou rovinku s modrým koberečkem, polil mě blažený pocit a plná nadšení a radosti z dokončení jsem proběhla cílem.
Když to shrnu, tak celkově se mi závod líbil a ta atmosféra, o které mi všichni vyprávěli (a kvůli které jsem se vlastně do závodu přihlásila) byla opravdu vynikající.
V cíli jsem pak dostala medaili a zahřívací fólii a šla jsem vyhlížet Gabču, která doběhla za chviličku. Obě jsme byly nadšené a maximálně spokojené, že jsme to zvládly. Potom jsme se vydaly k občerstvovačce a k další kamarádce, která tam byla podporovat manžela a byla taková naše servisní podpora - hlídala nám věci, fotila a byla prostě úžasná. Hlavně tehdy, když se nás v cíli zeptala, jestli nechceme zmrzlinu a během chvilky nám každé jednu donesla. Prostě zlatá :).
Otázka na konec: šla bych do toho znova?
Na pátém kilometru jsem si byla jistá, že určitě ne.
V cíli jsem si říkala, že spíš ne.
V neděli dopoledne - možná, ale špíš ne.
V neděli večer - určitě ano.
Takže pokud to půjde, příští rok vyrazím do Olomouce znovu :)
A na jaký závod vyrazím příště? Rozhoduji se mezi Běhej lesy Bílá nebo Jesenický půlmaraton, tak uvidíme.
Mějte se krásně.
Petra (Skyler)
Žádné komentáře:
Okomentovat