Moje "poprvé" se momentálně točí hlavně kolem běhu. Na seznam bych tak už mohla napsat, že jsem poprvé běžela závod v kategorii ženy a nebo že jsem poprvé běžela závod na 10 km (jak jsem o tom psala již zde) a po sobotě můžu přidat i trailový závod na 20 km.
Posledním zmiňovaným byl závod Valašský hrb, který se konal tuto sobotu. Byl to závod, na který jsem se těšila od samého začátku. Splňoval totiž všechna má kritéria - běh v lese (žádný asfalt), zvlněný terén (žádné dlouhé a nekonečné rovinky) a taky rozdělení kategorií (to se sice měsíc před závodem změnilo a v tu dobu mě to dost naštvalo, ale co už...).
Na Valašském hrbu je možnost vybrat si z několika délek tratí a já jsem se rozhodla pro tu 20 kilometrovou. Chvíli jsem uvažovala i o třicítce, ale usoudila jsem, že netřeba divočit a raději se budu držet víc při zemi :) . Díky kyčli, která mě začátkem roku zlobila víc jak dva měsíce jsem toho totiž nenaběhala tolik, kolik jsem chtěla a tak jsem usoudila, že 20 km mi bude stačit. A měla jsem pravdu!
Organizace celého závodu byla naprosto skvělá a neměla jedinou chybu. Všichni pořadatelé byli milí a usměvaví, prezentace bez front a dlouhého čekání, zázemí perfektní.
Co se samotného závodu týče, tak ten také neměl chybu. Trať byla přesně taková, jakou jsem si představovala (a možná ještě o něco lepší). Trošku netradiční bylo, že se běželo jedním směrem tam, pak byla otočka a stejnou cestou zpět. Start byl v 11 hodin, takže sluníčko už pěkně pálilo, ale v lese ve stínu bylo celkem příjemně.
Jelikož jsem tak dlouhý závod ještě nikdy neběžela, nebyla jsem si jistá, jak přesně rozložit síly, ale řekla jsem si, že prostě poběžím na pohodu a uvidím, jak to půjde. Na tréninku jsem do té doby běžela maximálně 17 km, tak jsem usoudila, že když dám 17, tak ty zbývající tři kilometry už snad nějak dojdu.
Start byl celkem příjemný, žádná divočina jako když jsem běžela Hukvaldskou desítku, a když jsme zaběhli do lesa, byla jsem nadšená. Jak už jsem psala, terén byl vlnitý, takže se střídaly ne příliš dlouhé kopce nahoru a dolu. Jako vždy, mě se běželo dobře hlavně nahoru. Takže tam, kde se mi podařilo někoho doběhnout do kopce, zase jsem na něj (nebo spíš na ni) ztratila při seběhu. Tak to bylo až po otočku, čili do poloviny závodu. Na otočce byla zároveň občerstvovačka, kde jsem se i na chvíli zastavila, abych se v klidu napila.
Jakmile jsem ale vyrazila do druhé poloviny, cítila jsem, že to nějak není ono. Najednou jsem hrozně vytuhla a vůbec se mi nechtělo běžet. A ač se mi to předtím nezdálo, tak první polovina byla víc do kopce a tak se cestou zpět běželo víc dolů než nahoru. Asi od 13 km jsem se rozhodla, že to nebudu hrotit a hlavně se budu snažit nějak doběhnout. Když mi do cíle zbývalo 5 kilometrů, řekla jsem si, že všechny kopce už jenom půjdu. Měla jsem pocit, že to tak bude lepší a hlavně mě lehce demotivovalo, jak skoro všichni, co byli přede mnou, také šli. Do kopců chodím opravdu málokdy a spíš jen tehdy, pokud je kopec opravdu prudký, ale hlava mi pořád hlásila, že už prostě nechce. Psychika je opravdu sviňa a jen se mi potvrdilo, že vše je v hlavě, a když ta nechce, tak to nejde.
A tak jsem střídala chůzi s klusem a hypnotizovala hodinky a v duchu odškrtávala každý kilometr, který už byl za mnou. Vůbec jsem netušila, na kterém místě se tak můžu pohybovat, ale říkala jsem si, že to asi žádná velká sláva nebude, takže jsem se soustředila hlavně na to, abych se nějak dostala do cíle.
Posledních pár set metrů do cíle už bylo jen z kopce, ale usoudila jsem, že už není třeba se někam hnát a jen jsem si vesele klusala. Když jsem pak uviděla moje holky jak mi fandí, měla jsem hroznou radost, mávala jsem na ně jak o život a poslední metry jsem si opravdu užívala. (čehož ještě využila jedna slečna, nahodila sprint a těsně před cílem mě předběhla :) ) Ale to jsou přeci malé věci :)
V cíli se na mě obě dcery vrhly a hned mi musely vyprávět, co všechno za ty dvě hodiny, co já jsem někde pobíhala po lese, stihly podniknout. To že byla maminka polomrtvá, je vůbec nevzrušovalo. Jsou to zlatíčka :).
V cíli byli opět organizátoři úplně úžasní a o posedávající a polehávající závodníky se starali perfekně a hlavně s úsměvem. A tak mi jedna paní sama sundala čip a když jsem se pak vyzula (a rekapitulovala konečný stav puchýřů), další pán mi nabídl, že mi nožky osprchuje nádherně studenou vodou :) Prostě paráda!
Pak už následoval jen gulášek, ledová sprcha a mohli jsme jet domů. Před odjezdem jsem se ještě skočila podívat na výsledky a mě velmi mile překvapilo jak celkové umístění mezi ženami (14. místo), tak umístění v kategorii (7. místo).
Jak už jsem psala, závod to byl opravdu krásný a pokud budu moct, tak příští rok se na Valašský hrb vydám znova.
No a dalším "poprvé" na mém pomyslném seznamu je teď půlmaraton. Na ten se chystám do Olomouce koncem června a jsem moc zvědavá jak zvládnu závod na asfaltu, ve městě a bez kopců.
Skyler
Žádné komentáře:
Okomentovat